Neříkej mi Princezno! |FF- ZM|

1. Kapitola

Ráno, když mi zazvonil budík, protočím oči, zakňourám a vstanu z postele.
Jdu automaticky k mojí skříni, kde jsem si vybrala kraťasy a světle modré tričko nad pas. Šla jsem se tedy do koupelny převléct a následně si udělala i ranní hygienu. Potom si vytáhnu kosmetickou taštičku s malovátkama. Dám si na sebe jen korektor a řasenku. Dala bych si toho víc, ale zjistila jsem, že samozřejmě, jak jinak... nestíhám.
Nestihla jsem si dát ani snídani, protože už mi obrazovka na mobilu oznamovala, že mi volá moje nejlepší  kamarádka.

,,Ano, prosím? Jinak... reklamace na mou osobu nepřijímáme."
,,Bože Zoey...tebe ten humor nepřejde."
,,A proto mě máš tak ráda."
,,Že váháš kočko. Ale teď už fakt pohni. Čekám na zastávce. A pohni, za chvíli jede bus!"
,,Vždyť už jdu... aby jsi se nezbláznila."

Ukončím hovor s Emily, obuju si černé vansky, popadnu klíče, tašku, do ruky mobil a běžím na zastávku. Stihla jsem to, a nebudete tomu věřit, ale dokonce tam ještě bus nebyl! Potlesk znovu prosím!

,,Nó nazdár ty moje BFFinko!"
,,Zdáreček Emilynečinko!" Oplatila jsme ji pozdrav, a hned na to, se ocitla ve velkém medvědím objetí.
,,Pff.. to zní jako 'palačinko'." Zasmála se a já s ní.
,,Kde jsou ostatní?"
,,Dan je nemocnej, Phil jel někam za známýma a Kathrin by měla dorazit pokud vím. Nic mi neřekla."
,,To jsou zase simulanti. Jako bys je neznala. Dan byl beztak včera večer někde na pařbě, kde se ožral a dneska má kocovinu, a nebo se mu jenom a prostě nechce do školy. Děláš jako bys ho neznala."
,,To by nám snad neudělal." Zatvářila se smutně a ukřivděně zároveň a já z toho dostala záchvat smíchu. Za chvíli se Emily začala smát taky, a smáli jsme se až do doby, než přijel autobus.

xxx

Sedla jsem si do své lavice. Vedle mě si sedla jako vždy moje největší zlatíčko... Emily. Jinak aby jste byli v obraze - učitele nás nemají rádi. Proč? Protože je máme u místa, kde panuje věčná tma.

,,Hammerová, Mihletová, doneste mi ten včerejší domácí úkol, co jste neměly. A hned!" Promluvil na nás nechutně starej profesor, co před chvílí přišel do hodiny.
,,Už, už pán-profesór!" Emily vybouchla smíchy a začala se řechtat přes celou třídu. Za chvíli ten její nakažlivý smích nakazil i zbytek třídy, včetně mě. No tenhle profesor je z nás na nervy.
,,Ticho!" Zařval a počítám, že ho slyšeli snad v celém Bradfordu.
,,Ááá pane profí, nekřičte tak, jestli nechcete, aby jste měl na vědomí, že kvůli vám budu do konce svého úžasného života hluchá jako vy..." To už jsem nevydržela a dostala obrovskej záchvat smíchu.
,,Ále Emily, pán profí za to nemůže, že tak křičí. On se totiž neslyší, protože je hluchej, jak moje prdel." Zase se celou třídou ozval hlasitý smích a nemohla jsem si nevšimnout, jak našemu profesírkovi vyskakuje tepna na čele.
,,A tichoo!" Zařval tak hlasitě, že jsem si už asi fakt myslela, že mi praskne hlava.
,,Á chlape, vy mě chcete snad zabít!" Zařvala Emily a zase výbuch smíchu po celé třídě.
,,A dost! Jak se to se mnou bavíte? Okamžitě mi dejte ty úkoly, žákovské knížky a aby toho nebylo málo, o přestávce přijďte do mého kabinetu!"