Neříkej mi Princezno! |FF- ZM|

10. Kapitola

,,Ahoj, tak co škola?" Ptá se máma hned jakmile dorazím domů.

,,Nebyla jsem tam, nechtělo se mi. A proč ještě nejsi v práci?"

,,Sakra, Zoey! Musíš chodit do školy! Já toho už mám plný zuby! Dneska byl poslední školní den a ty tam nejdeš?! Děláš si ze mě srandu, že jo?!" Nechápavě s povytaženým obočím na ni kouknu.

,,Ne, nedělám. Proč bych si ji dělala? A neodpověděla jsi mi na otázku."

,,Do prdele Zoeyno! Nebuď drzá!" Vybuchnu smíchy. Takhle mě ještě nikdo neoslovil a přijde mi to strašně vtipný.

,,Čemu se jako směješ? Přijde ti to snad vtipný?!"

,,Tak mami, úplně stejnou otázku jsem už dneska dostala. Ale to bylo jak přes kopírák." Zase jsem se zasmála. Jenom nad tím protočila očima a s poznámkou, že ať nejsem drzá a ať si jdu laskavě dobalit věci, že zítra už jedu na tábor, odešla.

>><<

Už mám všechno sbaleno a rozhodnu se zavolat Davidovi. Chvíli čekám, než to zvedne, ale dočkám se.

,,Ahoj, zlato." Řekne tak nějak divně. Jakobych ho otravovala...

,,Ahoj, ruším?"

,,Ehm, ani ne. Co je?"

,,To ti už ani nemůžu zavolat?"

,,Jasně, promiň. Ale něco potřebuješ, když voláš ne?" Tak tohle mě dostalo.

,,Chceš tím snad říct, že ti volám, jenom když něco potřebuju?! Tak to je od tebe fakt milý. Volám, jenom že jsem si s tebou chtěla povídat, protože mi chybíš, ale víš co? Přešla mě chuť. Nazdar!" Položila jsem to a nevěřila vlastním uším. Tak prvně mi tady hraje na srdce, že mu chybím, že mě miluje, všeho lituje  ať se k němu vrátím, a když to udělám, chová se takhle... to snad nemyslí vážně! Zavolám Emily. To je jedinej člověk, kterej mě nikdy nezklame.

,,No ahój. To je toho, že ses konečně ozvala, kóčo." Usměju se nad tím, jak mě osloví. ,,A proč si nešla dneska od školy? Byl poslední školní den, Zoey."
Pokračuje. Pff, jako bych to nevěděla...

,,Promiň, nechtělo se mi. Hele, nechceš zajít na kafe do Starbucksu?"

,,Jo to by šlo. Tak za pět minut před mým domem?"

,,Jo, čusáček!"

,,Čaues kotě!"

Jakmile ukončím náš hovor, dám si mobil do kapsy džínových kraťasů a sbíhám schody dolů do předsíně.

,,Jdu ven!" Zařvu ještě než za sebou zabouchnu hlavní dveře a vycházím směrem Emily dům. Emily bydlí kousek ode mě, takže jsem se moc nenachodila.

,,No čáu, ty moje BFFinko!" Uvítá mě  úplně stejně jako já ji před několika dny.

,,Pche, to zní jako palačinko." Řeknu zase na oplátku já, stejně jako ona tenkrát mě.

,,Tak jdeme na to kafe ne?" Řekne s úsměvem hned po té, co se odtáhne z našeho objetí.

,,Jo, Jdeme. " Řeknu, ale to už obě jdeme směrem na šalinu. To jsem to ani nemusela říkat....

No, nasedáme do tramvaje, ve který se ale nezdržíme na dlouho, za chvíli vystupujeme.

,,No a ten týpek se mi normálně celou tu dobu čuměl na prdel! Chápeš to?" Pronese znechuceně Emily a já se začnu strašně smát.

,,Emily, nemusíš řvát slovo "prdel" prez celou tramvaj." Začnu se strašně smát.

,,Od kdy se TY, Zoey Hammerová  staráš o slušný vychování a o to, aby ses neztrapnila na veřejnosti?"

,,No jo máš pravdu...PRDEL!!" Zařvu přes celou tramvaj, abych to nějak odčinila. Emily propadne do nekontrolovaného smíchu a nějaký starý děda se na nás otáčí se znechuceným pohledem a my zase vybouchneme.

,,Ch-chudák d-dědek." Řekne mezi smíchem, přičemž si setře slzu u oka.

,,Prosímtě, ten to ani neslyšel. Vždyť ten je tak starej, že si ještě pamatuje, když bylo Mrtvý moře ještě marod." Řeknu a zase se začneme strašně smát.

,,Myslíš, že je starej jako náš pan profík Jeffersoník?" Řekne Emily a my se zasmějeme na novo. No, nálada je přímo úžasná. Teď už máme vystupovat a tak stále řechtající se, se snažíme nějak došoupat k pomalu otevírajícím se dveřím. No ovšem s tím smíchem je to dost těžký. Chytáme se za břicha, nohy se nám promotávají různě přes sebe a věřte, že je velmi těžký dostat se takhle k východu. Když se konečně nějakým zázračným způsobem doplazíme k němu, s někým se srazím! Zase!

No a hádejte, kdo je to...Ježíšek!

,,Ježiš pard-... No to si děláš prdel!" Podívám se na toho idiota, do kterýho jsem dneska narazila už po třetí.

,,Taky tě rád vidím, Princezno." Povytáhne jeden koutek rtů nahoru.

,,Neříkej mi tak!" Řeknu a dám mu "pěstí" do hrudi. Snažila jsem se o pořádnou ránu, no s ním to ani nehne, jen se zasměje. Je tady snad něco k smíchu?!

,,Hele, nesmě-..." Nedokončím, protože  mi do řeči zkočí Emily, které se až teď povedlo vystoupit z té jezdící špagety.

,,Zoey, kam jsi mi zase zdrhla?" Řekne a zvedne pohled ke mě a tomu idiotovi. Překvapeně nás oba přejede pohledem a pak se ďábelsky usměje. Bože, co se tomu bláznovi zase honí v hlavě?

,,Ahoj, jsem Emily, a tohle je moje nejlepší kamarádka Zoey Hammerová, je jí sedmnáct, bydlí tady v Bradfordu, její telefoní číslo je 340 2-..." Nedokončí, protože jí tentokrát zkočím do řeči já. Proboha, co to jako dělá?!

,,Emily, dost! Co děláš, Bože?!" Řeknu a vytřeštním na ni svoje hnědý oči. No ten týpek se jen směje. Bože, za co mě trestáš? No i když... je toho dost k potrestání z jedné strany... No to je jedno.

,,Tak já jdu, mějte se," Řekne ten kluk a otáčí se, že už půjde. No najednou se otočí znovu k nám. ,,Ahoj, Princezno." Dodá, uchechtne se a odchází.

,,Neříkej mi Princezno, Nagelovanče!"