Neříkej mi Princezno! |FF- ZM|

47. Kapitola

Oči jí září, běháme z atrakce na atrakci, fotíme se s všelijakými pohádkovými postavy a princeznami. Vzpomenu si, jak jsem jí říkával "Princezno" a ji to neskutečně vytáčelo. Když ji tak řeknu teď, rozesměje se a řekne mi na oplátku "Krocane", jak mi zase říkávala ona. Kdybyste mi tenkrát řekli, že s ní teď budu chodit po Disney Landu ruku v ruce a usmívat se jako zamilovaný pako, nevěřil bych vám. Vlastně doteď nechápu, jak se z tak šílené nenávisti mohlo vyklubat něco, jako je láska.

Teď mě vtáhla do obchůdku, co vypadá jako perníková chaloupka, s různými suvenýry, hračkami a různými Disney postavičkami. Vybírá, přemýšlí, ptá se mě, co je hezčí. Jestli čelenka s myšíma ušima a velikou mašlí, jako má Minnie, nebo termoska s Lady a Trampem.
Vytřeštím oči na to, co všechno má v košíku.
,,Na co toho máš tolik, proboha?" ,,No tak něco pro mě, pro naši, pro tebe a něco pro holky. Co myslíš? Mám vzít Safeě tohodle plyšáka, nebo tyhle princeznovské šaty?" Rozesměju se nad tím, jak na všechny myslí a hloubavě přemýšlí, co by se jim líbilo víc. ,,Jí to bude úplně jedno. Bude nadšená z čehokoliv." Omotám ji ruku okolo pasu. ,,Vezmu jí ty šaty." Rozhodne se nakonec a míří si to k pokladně. Já si zatím pořád chodím po obchodě a prohlížím si regály s policemi a když spatřím postavičku Buzze rakeťáka z Toy Story, neváhám a beru ji do ruk. Liam bude nadšený, miluje tu pohádku. Taky něco vezmu těm mým třem princeznám a když spatřím obrovskýho plyšáka Mickey Mouse, vezmu ho. Když vyjdu před obchod, Zoey tam na mě už čeká a když spatří toho obrovskýho macka, rozzáří se jí oči. ,,Pro tebe, zlato." Políbím ji na tvář. ,,Zaynie, tos nemusel." Očima střelí po mě a pak je zase vrátí k plyšákovi. I tak na ní vidím, že je radostí bez sebe.
Podívám se na hodinky a zjistím, že bude osm. ,,Zoey, za chvíli bysme měli už vyrazit." ,,To už je tolik hodin? Panebože, dnešek utekl tak strašně rychle! Celkově pořád nedokážu uvěřit, že jsem tady. Dneska ráno jsi to na mě zničeho nic vypálil, chvíli na to jsem se ocitla v letadle, pak jsem procházela Paříží no a teď jsem v Diney Landu." ,,A spokojená?" ,,No náramně! Úplně jsi mi tím vyrazil dech. Tohle jsou ty nejúžasnější narozeniny v mém životě." Pověsí se mi okolo krku a nešetří polibky. Mezi nimi mi šeptá, jak moc mě miluje a že má toho nejúžasnějšího kluka na světě. Tomu se zasměju.
,,Tak pojď, ať ještě něco stihneme." Táhnu ji za ruku směrem k bobové dráze.

Zatímco čekáme v šíleně dlouhé frontě, řešíme plno věcí. Asi po dvaceti minutách si všimnu, jak Zoey drží mobil podezřele nekloněný směrem ke mně. Podívám se do kamery, pak na ní, zase do kamery a podezíravě se na ni zamračí. To už vyprskne smíchy. ,,Zlato! Co to děláš? Ty mě natáčíš?" Sáhnu po mobilu, ale ona jím cukne a uhne tak před mou rukou. ,,Nech to, to je pro mě," směje se a pořád se snaží vyhnout se mé ruce, která se divoce snaží dostat její mobil. Nakonec to vzdám a rozesměju se. Ona se spokojeně přilepí ke mně, telefon namíří na naše obličeje, video vypne a nastaví režim fotoaparátu. Pak nás párkrát vyblejskne a spokojeně se uculí. Nedokážu potlačit úsměv. Je prostě úžasná.

/Pohled Zoey/

Po dlouhém čekání se konečně posadíme do vozíku a obsluha nás zajistí. Se Zaynem se chytneme za ruku a já semknu víčka k sobě. Zničeho nic to s náma vystřelí a já zapištím. Zayn se směje, já ječím. Po chvíli se odhodlám otevřít oči a to zrovna jedeme hlavou dolů. Okamžitě se mi udělá hrozně špatně. Začnu zhluboka dýchat a šíleně se potit a cítím, že můj žaludek to moc dlouho nevydrží. Zayn se na mě koutkem oka podívá, pak ke mně hlavu otočí úplně. ,,Je ti špatně?" Zeptá se zděšeně. Já se na odpověď ani nezmůžu, jen pomalu kývnu. Když to konečně zastaví, letím na nejbližší záchody. Cítím, že to můj žaludek už dlouho nevydrží a co nevidět se pozvracím. Sotva se nahnu k záchodu, začnu zvracet. Když už konečně skončím, jsem rozklepaná jak ratlík. Trochu se mi uleví, ale i tak mi je hrozně. Spláchnu, zavřu prkýnko a posadím se na něj. Prsty si prohrábnu vlasy a snažím se to rozdýchat. Nejdřív mi probleskne hlavou, že je to z těch lívanců a pak se mi z toho na té atrakci udělalo špatně, protože chodit na takové atrakce s plným žaludkem nevěstí nic dobrého. Ale pak si uvědomím, že je to blbost, když jsem ty lívance měla nejmíň před trěmi hodinami, byla jsem na různých takových atrakcích a špatně mi nebylo. No a pak mi to dojde.
Mám skoro týden spoždění. Okamžitě se mi udělá špatně znova. ,,To snad ne," zahuhlám zoufale. ,,Ne, ne, ne, ne." Je mi téměř do pláče. Snažím se uklidit tím, že to ani nemusí být pravda. Hlavně... brala jsem prášky. Se Zaynem jsme si dávali pozor. To není možný. Nemůže!Jakmile vyjdu z kabinky, postavím se k umyvadlům před zrcadlo a zahledím se na sebe. Je pravda, že jsem v poslední době trochu přibrala, ale Zayn mě při každé příležitosti bral na večeře, obědy, nebo do kavárny na nějaký zákusek a tak. Myslela jsem si, že je to z toho. Je pravda, že v poslední době víc jím, ale nijak jsem si toho nevšímala. Třeba dneska s těmi lívanci... Zayn se divil, jak takovou porci do sebe můžu tak cpát, ale já si to neuvědomovala. Přišla mi úplně normální. Až teď si uvědomím, že byla vážně obrovská a třeba před pár měsíci bych snědla sotva půlku. Okamžitě se zhrozím. Jak dlouho už jsem těhotná? Se Zaynem jsem jen dva měsíce. Je možný, že to dítě bude Davidovo. Při té myšlence se mi udělá špatně. Ale to okamžitě zamítnu, protože si uvědomím, že mám spoždení teprve týden. Ovšem jsou případy, kdy ženy měly měsíčky i během těhotenství. Tedy ne celé, jen ze začátku. Začnu panikařit. Opláchnu si obličej studenou vodou a vycházím ze záchodů. Okamžitě spatřím Zayna, jak se na mě ustaraně dívá. Já se mu nedokážu podívat do očí. Okamžitě sklopím hlavu a pomalým krokem se došourám k němu. Omotá okolo mě své paže. ,,Už je ti líp?" Ne, není. Je mi strašně. Je dost možný, že ve mně roste tvoje dítě. ,,Jo." Snažím se vynutit úsměv, ale moc se mi to nedaří. ,,Hej," cítím, jak se zamračí. ,,Co je ti?" Trošku se ode mě odtáhne a snaží se vynutit si můj pohled. Já ovšem stále koukám do země. Pak mě něžně chytí za bradu a zvedne mi hlavu směrem k němu. To už se na něho podívám. V očích má starost a mírně se mračí. ,,Zoey, co se stalo?" ,,Ale nic. Jen- jen mi není moc dobře, víš? Ty lívance mi moc nesedly." Chápavě kývne a pohladí mě po tváři. ,,Tak co, kdyby jsme už šli? Stejně už je tma." Kývnu a opět sklopím hlavu. Vezme mě za ruku a jdeme na hotel. Já si podvědomě položím dlaň na bříško, kde je teď asi naše dítě. Táta mě zabije.