Neříkej mi Princezno! |FF- ZM|

11. Kapitola

,,Emily, blázníš? Vždyť já mám kluka a ty mi tady dohazuješ toho Nagelovance a začneš mu tady o mě říkat různý věci! Se divím, že mu i neřekneš, kdy chodím na záchod!" Vyjeknu na ni a i když se snažím mluvit vážně, u konce se rozesměju stejně jako ona.

,,Bože, však se toho zase moc nestalo. A pojď už na to kafe, musím si tě co nejvíc užít, dokud mi neodjedeš. " Zasměje se a táhne mě za sebou.

>><<

Sedáme si ke stolku a rozebíráme žhavá témata. No teda, rozebírali jsme...

,,No takže tak, ale teď mi řekni, kdo byl ten kluk." Přesně vím, jakýho myslí, ale já však dělám blbou. No, tu vlastně ani dělat nemusím...

,,Jakej?" Řeknu "překvapeně" a dělám, že vůbec nevím koho myslí. Nechci se o tom debilovi bavit.

,,Nedělej, že nevíš! Víš, a moc dobře. Ten snědej krasavec, do kterýho jsi narazila." Řekne a zakmitá několikrát po sobě obočím.

,,Bože Emily! Já mám kluka, blázne!"

V to k nám přijde mladý číšník, zhruba ve stejném věku.

,,Dobrý den dámy, co to bude?" Zeptá se a při tom se usmívá jak pošuk. No Emily na tom není jinak.

,,Ehm... D-dobrý den... ehm... j-já..." Koktá jak psychopat a mě se zmocnila nutkavá touha se začít smát.  Ovšem, se to nehodí, a tak to musím zadržet. Takže se dusím vlastními slinami, prskám, tváře mám nafouklý jako by tam právě vybouchla bomba a vydávám že sebe zvuky jako nějakej retardovanej lachtan. A nebo jako slepice, co se snaží štěkat. No, každopádně ty zvuky jsou jak z hororu.

Emily se na mě podívá pohledem: Přestaň, strapňuješ mě!
Ovšem to už nezvládnu a prostě vyprsknu smíchy, popadám se za břicho, lámu se v pase, řvu na celou kavárnu, tečou mi slzy a až se trochu zklidním a podívám se na Emily, jak na mě překvapeně a při tom naštvaně kouká, se neudržím a řvu znova.

Číšníkovi začínají cukat koutky. No, Emily je od vzteku rudá jak paprika.

,,No takže, já si dám jedno oříškové late a muffin, no a tady lachtanovi vanilkové late, prosím." Usměje se kouzelně na toho mladého kluka a při pohledu na mě se zamračí. No, já stále neschopná slova se chechtám.
Číšník s úsměvem kývne a odchází.

,,Odkdy jsi tak vážná? A milá? A hodná? A hlavně, odkdy se za mě stydíš?!" Řeknu na oko uráženě a dotčeně. Ona jen protočí očima.

,,Zoey, ty jsi takovej debil," Snaží se mluvit vážně, ovšem se jí chvěje hlas od smíchu. ,,zrovna takovej hezkej kluk a ty mě před ním tak znemožníš." Řekne teď už vážně.

,,Tady jedno vanilkové late," Řekl ten číšník, jakmile přišel k našemu stolu a dal přede mě moje oblíbený kafe. ,,a jedno oříškové tady pro krásku." Řekne s úsměvem od ucha k uchu, přičemž Emily zčervená a culí se jak blázen. Počkat, ona se červená?! Bože, od kdy se Emily Mihletová červná?!
Nemůžu si nevšimnout malého lístečku na talířku, na kterém je položený hrnek s kafem.

>><<

,,Jsem doma!" Zavolám jako obvykle, když dojdu domů. Podívám se na hodiny ležící na zdi v předsíni, zatímco si zuju boty. Je něco po čtvrté a v domě panuje ticho. Až teď si uvědomím, že máma s tátou jsou v práci a já jsem doma sama. Už zítra jedu na ten tábor a dost mě mrzí, že se s Davidem neuvidím dva týdny, ale nejhorší je, že jsme se pohádali.

Povzdechla jsem si a šla nahoru do svého pokoje, kde jsem se převlékla. Jelikož mám ráda pohodlí, vzala jsem si tepláky a nějaký volný tričko, vlasy jsem si vyčesala do drdolu. Lehla jsem si do postele a pustila nějaký film. Asi po půl hodině se mi rozzvonil mobil. Podívám se na obrazovku a zjistím, že mi volá David.

,,No tak na toho teď jako fakt nemám náladu!" Řekla jsem si a sledovala dál film. Asi po dvou minutách neustálého zvonění jsem mu to položila, ale hned zazvonil zase. Nechala jsem ho ještě chvíli takhle zvonit, až jsem si řekla, že mu to zvednu. Třeba je to důležitý...

,,No?" Řeknu nepříjemným hlasem.

,,Zoey, promiň. Choval jsem se jak debil a omlouvám se ti. Nechci, abys odjela na ten tábor pohádaná se mnou. Fakt mě to mrzí." Dokončí zoufalým hlasem. Chvíli jsem ticho, chci ho potrápit. Choval se vážně jak debil.

,,Odpouštíš mi?" Řekne po chvíli ticha. Hlasitě si povzdechnu a nakonec kývnu. Když mlčí, uvědomím si, že to kývnutí vlastně nevidí. Bože já jsem idiot...

,,Jo." Řeknu teď už mile a slyším, jak si úlevně vydechne.

,,Super, děkuju. Miluju tě!" Řekne a položí hovor. Divný...

Mobil odhodím vedle sebe na postel a dál sleduji film. Když už jsem skoro v půlce, začínají mi těžknout víčka a za chvíli nevím o světě. Únava se dostavila v plné síle...

>>>>><<<<<

Dneska díl docela o ničem, každopádně vám to pokusím vynahradit příštím dílem, který možná vydám ještě dneska, ale nechci nic slibovat :P