Neříkej mi Princezno! |FF- ZM|

4. Kapitola

,,George, jděte do své třídy, okamžitě!"
Odešel a já se divila, že bez námitek nebo protestů. Ale teď jsem to nehodlala řešit.
,,Tak a teď mi řekni, co se ti stalo, Zoey." Řekla mile profesorka a já znovu v údivu nechápala, jak ONA dokáže být takhle milá.
Zmohla jsem se jen na zavrtění hlavou a nevím proč, ale měla jsem strašnou potřebu někoho obejmout. A tak jsem ji prostě padla kolem krku. Chvíli byla zaskočená, ale nakonec mi objetí opětovala.
,,To bude dobrý. Ublížil ti nějak? Praštil tě?"
,,N-ne."
,,Tak už se uklidni. Potřebuješ být chvíli sama?" Zase jsem jen kývla. Pustila mě, usmála se a šla do naší třídy. Já jsem se rozbrečela nanovo a zhroutila se. Sesunula jsem se podél zdi až na zem, přitáhla si kolena, která jsem následně objala svémi pažemi a zabořila si do nich oči.
Ještě chvíli jsem takhle seděla, ale potom se chodbou rozeznělo zvonění, a tak jsem šla na záchody. Nepotřebuju, aby mě tady někdo takhle viděl.
Zamkla jsem se do kabinky a tam zase brečela.

Proč? Proč mě podvádí? Proč mi lže? Proč se se mnou nerozejde a neřekne mi narovinu, že mě nechce? Proč jsem si dělala zbytečný naděje, že mě miluje?
Tyhle otázky si kladu pořád dokola. Z přemýšlení mě vytrhla Emily.
Zaklepala mi na kabinku a já ji odemkla.
,,Zoey, co se ti stalo? Proč TY brečíš?"
Zase jsem se nanovo rozbrečela a ona mě pevně objala.
,,David?" Jen jsem kývla.
,,Rozešli jste se?" No to je otázka.. ale neznám odpověď.
,,Já nevím... asi.."
,,Co ti udělal?" Pořád mě měla v náruči a pevné mě objímala. Bože jak já tohohle člověka miluju.
,,Emily, on mě podvádí. A ještě mi k tomu lhal. Víš, jak já lhaní nesnáším. Kdyby mi to řekl narovinu, že mě už nechce, nevzalo by mě to tolik, jako teď. Emily, on má nějakou děvku!"
Znova jsem se na novo rozbrečela.

Uklidňovala mě asi ještě 5 minut. Potom zjistila, že nemáme moc času a za chvíli je hodina. Umyla mi rozmazanou řasenku a šly jsme do třídy. Za chvíli zazvonilo na hodinu. Do konce školy jsem vůbec nic nevnímala. Ať už v hodinách, nebo o přestávkách. Jen jsem celá uslzená pořád seděla a čuměla do blba. Potom jsem už šla do té sborové třídy, kde jsem po škole. Chodila jsem jak duchem nepřítomná. Jakmile Emily rozrazila dveře, uvědomila jsem si, že ON je po škole taky. Ale jen na jednu hodinu, tak snad to přežiju.
,,Ty hnusnej, kokotskej, debilní hajzle!" Vrhla se po něm Emily a než stačil zareagovat, na ksichtě mu přistála veliká facka. Automaticky se za ní chytil a jen se na mě smutně podíval.

Počkat, CO?! On se na mě podíval? A smutně? Možná mě opravdu nepodvedl a říkal mi pravdu. Třeba jsem mu křivdila...Ne to je blbost! Kdyby měl pravdu, tak by mě utěšoval, ale on se na mě jen nelidsky díval, nechal mě se trápit a ještě na mě zvýšil hlas!

Odvrátila jsem od něj pohled. Emily na tu facku noc neřekl. Asi ho to fakt mrzí.. Bože ne! Zoey, ty jsi fakt kráva! Dej si jednu pořádnou výchovnou facku!
,,Jak si ji to mohl udělat?! Víš, jak se teď cítí? Ty jsi bezcitnej debil!" Zase nic neříkal, jen kývnul. Asi ho to vážně mrzí... znova se na mě podíval. Jeho oči vyloženě trpěly... Ne to ne! Trpěly, kvůli tej facce! Jo, tak je to..!
Nesmím mu tak lehce podlehnout! Nesmím, i kdybych chtěla! Pokud mě chce opravdu zpátky, musí se snažit.

Sedla jsem si do lavice. Za chvíli si ke mě přisedla Emily a postupně do třídy chodili i ostatní lidi, co něco provedli. David si sedl za mě. Bože, proč..?
Znovu mi začaly téct slzy, při vzpomínce na něj.
Za chvíli přišel profesor Jefferson. (Ano, to je ten, co jsme u něj byli v kabinetu.)
Jakmile mě uviděl uplakanou, zarazil se -asi jako většina lidí- a šel si sednout za stůl.
,,Takže, vytáhněte si co chcete a něco si dělejte. Ale hlavně buďte potichu a nechci vidět, že si tady někdo bude dělat domácí úkoly."
,,A mobily můžeme?" Zeptal se David. ,,Ano, mobily můžete." Slyšela jsem, jak se hrabe v tašce, a za nějakou chvíli mi zabrní mobil, co mám v kapse. Ignoruju to a za chvíli mi zabrní znovu. Ignoruju to zase, ale je to těžký. Když víte, od koho to je a touha přečíst si to je veliká. Dám si obličej do dlaní a znovu se mi z oka začínají vysvobodovat potůčky slz...
Zabrní znovu, a tentokrát mi to nedá, a vytáhnu z kapsy mobil. Jak jinak.. napsal mi David.

,,Zoey, já ti nelhal. Opravdu jedu pryč za známýma. Žádnou jinou nemám a ani nechci! Miluju jen tebe. Prosím, věř mi."

,,Ani nevíš, jak mě ničí vidět tě takhle zlomenou. Prosím..."

,,Ne, prosím neplač! Ničí mě to. A ještě víc, když vím, že je to kvůli mě."