Neříkej mi Princezno! |FF- ZM|

5. Kapitola

Co mu mám teď jako napsat?! Každopádně teď vůbec nevím, co mám dělat... mám se na něj otočit, abych viděla, jak se tváří? Jestli ho to opravdu mrzí? Lže? Nebo říká pravdu? Co když ho to opravdu ničí? A co když ne? Co když to jenom hraje?... Ale zase je pravda, že kdyby říkal opravdu pravdu, tak by měl čistý svědomí, a neměl by důvod tam na tý chodbě na mě zvedat hlas! Ne ne mrzí ho to!... Teda... Myslím...
Rozhodnu se zprávy ignorovat. I kdyby měl tedy pravdu, tak mu nemůžu podlehnout hned. Musí se chlapec snažit, aby mě získal zpět. A jestli mu za to opravdu stojím, udělá pro to všechno a já uvidím, jestli to co psal myslí vážně. Pokud mu za to nestojím, vykašle se na mě...

Vykřížkuju ikonku s jeho chatem a mobil si schovám znovu do kapsy.
Bože to snad ne! Zase brečím. Vždy když si na něho vzpomenu, brečím!

Emily se na mě soucitně podívá. Bože, už chci jít domů, zamknout se v pokoji a být sama!

xxx

Ze školy odcházím celá zlomená. Po ulicích chodím jako tělo bez duše a za doprovodu deště přicházím k našemu domu. Otvírám dveře a následně si vyzouvám boty. Z kuchyně se line vůně a je mi jasné, že máma vaří.
,,Ahoj zlato. Tak co škola? Kolik jsi nám zase donesla poznámek?"
Houkla máma s pobavením v hlase z kuchyně a já neměla ani chuť, ani náladu odpovídat a šla jsem rovnou do pokoje.
Zamkla jsem za sebou a zalehla do postele. Z oka mi stékaly potoky slz. No spíš vodopády. Za chvíli mi někdo klepe na dveře. Nereaguju a osoba zaklepe znovu.
,,Zoey, co se děje? Stalo se něco? Otevři." Promnula jsem si oči, vstala z postele a šla otevřít dveře. Máma se na mě koukala s překvapeným -jako věčina lidí, co mě dnes uvidělo brečet- a přitom starostlivým výrazem. Neváhala jsem ani na chvíli a padla ji kolem krku. Objetí mi hned opětovala, a -jak jsem čekala- se ptá, co se stalo.
Jen vrtím hlavou na náznak, že o tom nechci mluvit. Pochopí to a stisk zesílí.
,,David?"
Jen kývnu a začnu brečet nanovo. Ještě pořád ji jsem oháknutá kolem krku, ale rozhodně ji teď nechci pustit. Nutně potřebuju objetí.
Když nad tím tak přemýšlím, nikdy jsem mámě, nebo tátovi neřekla, že je mám ráda. Nikdy. Prostě jsem to neřešila. Nikdy jsem nebyla jejich malá holčička, která nosí culíky a růžové šatičky. Už od mala jsem byla taková ta "Bad Girl".
V sedmi letech jsem našla v koupelně máminou barvu na vlasy a obarvila jsem si svoje (tenkrát blonďaté) vlásky na černo. V devíti jsme s Emily ve dvě ráno odešli do Non-stopu si koupit cigarety (kupodivu nám je prodavačka prodala) aniž by jsme o sobě někomu řekli. A ano, kouříme už od devíti. V deseti jsem si vzala klíčky od auta a jezdila si jen tak po zahradě, dokud jsem nenabourala do stěny baráku, nerozbila auto, nebouchla jsem se hlavou o volant a neměla z toho otřes mozku. Ve dvanácti jsem dala francouzáka prvnímu týpkovi, co jsem potkala, protože jsem zrovna přemýšlela, jaký to asi je a tak jsem to prostě vyzkoušela. Ve třinácti jsme s kamarádama posprejovali vlak. V patnácti jsem doma uspořádala house-párty a doma byla neskutečná spoušť. Dveře od ledničky byli vylomený z pantů, auto bylo převrácený v bazénu, ve kterým se válely prázdný flašky od chlastu. Vloni na apríla jsem si lehla do vany, vzala si k sobě žiletku a všechno jsem postříkala falešnou krví. No prostě pořád dělám hovadiny, ale baví mě to a dělá mi to radost. Ale když si představuju, kolik starostí a nervů, jsem tím musela způsobovat rodičům... ne... to si ani nejde představit, jak je toho moc. Prostě...Bad Girl. Ale nemyslete si, že s tím budu něco dělat. Ne! Je to můj život a baví mě to. A kdo mě má rád, tak takovou jakou jsem a já to nehodlám měnit.
Pak je tu ale realita a moje myšlenky na Davida...

,,Mám tě ráda, mami." Ani nevím proč, ale měla jsem strašnou potřebu to říct. Šlo poznat, jak ji to překvapilo, ale zahřálo ji u srdce.
,,Já tebe taky, zlatíčko." Dala mi pusu do vlasů a stále mě odmítala pustit ze sevření.