Neříkej mi Princezno! |FF- ZM|

44. Kapitola

,,Emily?" řeknu, když zvednu zvonící telefon. ,,Ahoj! Co říkáš na kalbu?" ,,Proč ne, na žádný jsem dlouho nebyla." odpovím nadšeně. ,,U mě, v osm večer!" A s tím to položí. Hm, celkem rychlý hovor. S úsměvem dodělám nádobí a vyřítím se nahoru do pokoje. Po cestě mrknu na hodiny - půl jedenácté. Ještě mám docela dost času. Trochu si poklidím pokoj a když jsem s výsledkem spokojená, hodím sebou do postele. Vezmu si telefon, projedu sociální sítě. Na instagramu na mě vyskočí fotka, kterou Zayn přidal před pár minutami. S širokým úsměvem se na ni zahledím. Jsme na ni spolu, když jsme byli v lunaparku. On mi dává pusu do vlasů, já se culím jako totální dement, v pozadí za námi je obrovské ruské kolo, plno blikajících světel a lidí...

Fotku liknu, napíšu komentář a chvíli po tom, co ho odešlu, mi Zayn volá.
,,Ahoj, lásko." ,,Ahoj... Co děláš?" ,,Ležím a momentálně uvažuju, že si zajdu pro prášek od bolesti hlavy. Mám doma puberťáka, kterýmu v pokoji vyhrává jakási děsně přeslazená písnička od nějaké skupiny teplých kluků," zavrčí. ,,Jak můžeš vědět, že jsou teplý?" zasměju se, ,,jim třeba křivdíš," dodám. ,,Já to poznám." Náhodí sebevědomý hlas. ,,Vlastní zkušenost?" Vyprskne smíchy. ,,Chceš snad naznačit, že jsem gay?" ,,To netvdím. Ale poslední dobou si všímám, že se nějak moc máš k Niallovi." ,,No dovol!" Začnu se smát, on hraje uraženýho. ,,Jdeš dneska taky na tu Emilyinu párty?" Zeptá se, když ta "uraženost" poleví. ,,Jo, jdu. Na párty jsem byla naposledy před táborem, to nemůžu odmítnout." ,,V kolik tě můžu vyzvednout?" ,,Ty tam chceš jít se mnou?" Řeknu rádoby překvapeně. Cítím, jak se zarazí. ,,Ne, s Asterixem a Obelixem. Jasně, že s tebou, s kým jiným bych tam měl jít?" ,,Co třeba Niall..." Úplně vidím, jak se teď mračí.
,,Vtipná, opravdu. Za břicho se popadám!" ,,Nebuď uražený..." ,,Nejsem." ,,Přijdeš pro mě teda o půl?" ,,Budu tam." ,,Ale s tím Niallem by ti to slušelo!" ,,Zoey!" Vyprsknu smíchy. Ozve se mi ťukot na dveřích. ,,Musím už jít. Miluju tě!"
,,Já tebe." Hovor rychle ukončím a dovnitř vejde táta. No potěš pánbíček!

Posadí se mi na postel a civí před sebe. ,,Jestli jsi sem přišel, abys pozoroval koberec, můžeš odejít. Koberce máme všude po baráku."
,,Nebuď drzá, přišel jsem se omluvit." Mnou to cukne. ,,Omluvit? Mně?" ,,I jemu. Zaslechl jsem, že přijde..." ,,Odposlouchávání cizích rozhovoru není zrovna slušný." ,,Stejně tak, jako být drzá na svýho tátu." ,,A jsme zase u toho..." ,,Zoey, mrzí mě to a omlouvám se. Ale ty už to taky přeháníš." ,,Nezdá se mi." Táta si povzdechne pohled zapíchne zpět do koberce. Bože můj, co ho na něm tak fascinuje?!
,,Nechci, aby jsme se už dál hádali..." ,,To ani já. Ale moje reakce byli oproti těm tvým oprávněný. Já chápu, že Zayna nemusí mít každý rád, ale stačí, abys ho respektoval." Táta kývne a zrak stočí zpět na mě. Nadechne se, jakoby chtěl něco říct, ale nakonec si to rozmyslel a jen se na mě zklesle usmál a pak odešel. Fájn, tak to bylo divný....

Za dvě hoďky telefonování s Michelle a Miou se vykopu z postele a dojdu ke skříni. Vytáhnu bílý pletený svetr, který mi padá přes rameno a černou úzkou sukni, do které část svetru zastrčím. Pak si vezmu z nočního stolku nějaké prstýnky, hodinky, náušnice a náhrdelník a když jsem spokojená, dojdu do koupelny, kde se namaluju a učešu. Vlasy si vyčešu do volného messy drdolu, ze kterého pár pramínků povytahám, rty natřu červenou rtěnkou, udělám hnědočerné stíny a tenkou černou linku, řasenku a doplním i obočí. Obličej si trochu vykonturuju a když dofinishuju, přijde mi máma oznámit, že Zayn už je tady. Popadnu kabelku a sbíhám schody.

,,Ahoj!" ,,Ahoj... Sluší ti to." ,,Díky. Ty taky nejsi k zahození." Zazubím se a líbnu mu pusu na tvář. ,,Tak my jdeme-" ,,Ještě počejte." Rozezní se chodbou tátův hlas. ,,Proč tak spěcháte?" ,,Nechceme přijít pozdě." ,,Zayne, koukni... Nemám tě rád, nebudu ti lhát. Ale to, že chodíš se Zoey budu respektovat. Když jí ale cokoliv uděláš, co se mi nebude líbit, je po tobě. Rozumíme si?" ,,To opravdu nehrozí." ,,To doufám, jen tě upozorňuju." ,,Já vás chápu, ale nemusíte se bát." ,,V tom případě máme ve všem jasno." ,,Asi ano." ,,Tak jděte, ať to stihnete." Táta kývne hlavou ke dveřím a my konečně vyjdeme ven a sejdeme kamenité schody. Už odsud chci vypadnout. Zamávám a se Zaynem jdeme ruka v ruce k autu. Nasednu a když Zayn nastartuje a odjede z výjezdové cesty, vydechnu. ,,Tak to bylo divný." ,,Aspoň už bude klid." ,,Jo... Doufám, že už žádný hádky nebudou." ,,Myslíš, že by mě tvůj táta zabil, kdybys byla těhotná?" Vytřeštím před sebe oči a začnu kašlat a dávit se. Zayn se trochu lekne a začne mi dávat rány do zad. ,,Dobrý?" Řekne, když se trochu uklidním. ,,Jo... Jak tě to vůbec napadlo?" ,,No, stát se to může." Mikne nevinně rameny. ,,To může, ale proč tě to tak najednou napadlo?" ,,Tys o tom nikdy nepřemýšlela?" Tou otázkou mě trochu zaskočí. ,,Jo... Párkrát." ,,A?" ,,Co a?" ,,Chtěla bys mimčo?" ,,Ty jo?" Trochu zapřemýšlí, pak mikne rameny. ,,Ne, že bych se o něj měl potřebu usilovně snažit, ale kdyby se stalo, měl bych radost. Ty?" ,,Já... Nevím. Ještě si přijdu na dítě hrozně mladá. Vždyť mi není ještě ani osmnáct." ,,Za dva dny ti bude, to už jakoby jsi měla." ,,Ale i tak... Zaynie, chci s tebou miminko. Časem... Určitě jo. Ale teď je ještě brzo..." ,,Já vím. Jen mě to tak napadlo." Usměje se na mě a pak svůj pohled zaměří zpátky na cestu. Když se začneme přibližovat, už z dálky slyším dunící hudbu. Chudáci sousedi...

Vystoupím z auta a vydám se ke dveřím. Zayn mě dožene a chytne mě za ruku. Společně přijdeme k velkým dřevěným dveřím a já stisknu zvonek. ,,Ahoj, lidičky! Pojďte dál, už jsem si říkala, kde jste." Emily nás přivítá s širokým úsměvem a když kolem ní projdeme, chytne mě za paži a tím mě zastaví. Na Zayna kývnu, ať jde za klukama a já se otočím na mou kamarádku. ,,Co?" ,,Vypadáš divně. Jsi v pohodě?" ,,Jo, jen jsem trochu v šoku. Zayn se se mnou právě bavil o dítěti. Jako o našem. Teda, ne o našem, žádný spolu nemáme, ani nejsem těhotná. Teda doufám, protože to by mýho tátu už trefilo a mě nejspíš taky, protože sedmnáct a těhotná-" ,,Bože můj, klid! Uklidní se." Párkrát se nadechnu a vydechnu, až se konečně aspoň částečně uklidím. Připadám si jak idiot. ,,Promiň, já jen... uh, jsem z toho prostě jen vyděšená." ,,Nijak si to neber, určitě to nemyslel vážně, jen nahlas přemýšlel. A ber to pozitivně! Když uvažuje o vašem dítěti, tak tě nemá v plánu opustit." ,,To by si mohl zkusit." Zasměju se a napiju se z kelímku, který mi nabídla. I hned se však zašklebím. Fuj... vodka.

,,Nejdeme tancovat?" ,,Jo... jasně. Můžem." Kelímek "nenápadně" odložím na komodu a vydám se za ní. Když dojdeme na jakýsi parket, začneme se kroutit do rytmu písně. Po chvíli mi někdo zakryje dlaněmi oči a já vyjeknu.
,,Hádej, kdo je." Zavybruje mi nad hlavou hlas, který moc dobře znám a jsem na něm asi i závislá. ,,Ježíšek?" Zasměje se a pak si mě nakonec otočí čelem k sobě. Položí mi dlaně na boky, já mu ty svoje omotám okolo krku. ,,Teplej Ježíšek!" vypadne z něho a já vyprsknu smíchy. ,,Takže to konečně přiznáváš?" ,,Co myslíš?" ,,Svoji náklonnost k modrookému blonďáčkovi?" ,,No jo no. Vždycky jsem měl na blonďatý palice slabost." ,,Je ti jasný, že jsem bruneta, že jo?" ,,Samozřejmě. Pro blonďatý hlavy mám slabost, těm tmavovlasým jsem naprosto a nenapravitelně oddán." Skloní se a hladově mě políbí. ,,Miluju tě." ,,Taky tě miluju." Zaculím se a všechno přestanu vnímat a důkladně se soustředím na můj doprovod.