Neříkej mi Princezno! |FF- ZM|

37. Kapitola

,,No konečně! Kde jste takovou dobu?" Rozhodí Zayn rukama, když se protáhnu do jeho chatky. Niall je zase někde v trapu, jak vidím.
,,Zdržela jsem se." Jdu pomalu k němu s rukama za zády.
,,A kde?" Mlčím. Zahledí se na mé ruce, které mám stále za zády. ,,Co tam máš?" Zeptá se zvídavě. Dám obě ruce před sebe a tím mu ukážu dva velké kelímky ze Starbucksu. Oči se mu rozzáří a natahuje ke kelímkům ruce jako malé dítě. Se smíchem vrtím hlavou a skláním se k němu.
,,Co za to?" Ušklíbnu se. V očích se mu bleskne a přitáhne si mě blíž k sobě. Začne mě líbat a při tom nenápadně bloudí rukou ke kelímku s kafem.
,,Polibkem mě neoblbneš." Řeknu pobaveně, když se odtáhnu.
,,Zoey, noták!" Hraně natahuje a stírá si imanigární slzy. Vyšpulí dolní ret a natahuje ruce ke kafi.
,,Že jsi to ty." Podám mu kelímek a zadržuju smích.

,,Koupili jste všechno?" Zeptá se, když si k němu sednu. Pomohla jsem mu sbalit věci, protože představa, jak tady s tou nohou šaškuje... Samozřejmě se to neobešlo bez remcání a keců, že mu nic není a že noha je v pohodě. K tomu, že vidím, že není nepotřebuju ani zdravotní školu. Nohu má mírně nafialovělou a nateklou. Sice to má obvázaný a maže si to něčím, co mu dala zdejší zdravotnice, ale... Mně se to moc nelíbí. Celkově ta zdravotnice nevypadala dvakrát zkušeně a ta noha přece nemůže bejt jenom naražená! To je blbost.
,,Jo, je to u Liama. Akorát ty nebudeš dělat nic."
,,Co? Jak nic? Proč?" Nechápavě se zašklebí. Protočím očima a poklepu mu na nohu. ,,To nic není, chápeš? Neumírám, tak to už prostě neřešte. Noha je v pohodě."
,,Není v pohodě. Copak to nevidíš? Vždyť je to jasná zlomenina! Nechápu co ta kráva vystudovala, když tohle," ukážu na jeho pravou nohu ,,nazve naraženinou. A už přestaň lhát, že tě to nebolí, když moc dobře vidím, že jo. Celkově jsi blbej, že jsi to toho zasranýho lesa vůbec lezl, když jsi viděl, že tam jde ten idiot. Jakobych ti to neříkala! A koukej jak to dopadlo. Můžeš si za to sám. Prostě nic dělat nebudeš. Budeš ležet a odpočívat a žádný ničení Alexovýho aut-"
,,Uklidni se, dej si kafíčko." Začne se chechtat a podává mi kelímek s kafem.
,,Jsem vytočená."
,,No neříkej, to bych nepoznal." Teď už se úplně směje. Jen ho probodnu pohledem.
,,Promiň. Máš pravdu, jsem debil-"
,,Neřekla jsem, že jsi debil."
,,Neskač mi do řeči. A i když jsi to neřekla přímo, tak si to i tak myslíš, nemám pravdu?"
,,Jsi debil." Řeknu na oko vážně, ale pak oba vyprskneme smíchy.
,,Propíchnout gumy, nebo počmárat auto můžu i v sedě. K tomu nepotřebuju stát. A až přijedem domů, tak hned druhej den zajdu k pořádnýmu doktorovi, dobře?"
,,Dobře. Ale k tomu doktorovi fakt půjdeš, jasný?"
,,Jo..." Zašklebí se a protočí očima.
,,Liam se mě dneska vyptával na nás dva. Že prej nás zahlídl z okna, jak na tobě sedím a líbáme se. Páčil ze mě, jestli spolu chodíme." Oznámím mu po chvilce ticha vyplněným polibky.
,,A cos mu řekla?"
,,No, neodpověděla jsem přímo. Řekla jsem mu, že mu to ty třeba řekneš. To pochopil jakože jo a pak jsem mu řekla, že ať to bere jak chce. Záleží jak si to vyložil, ale jelikož je to Liam, tak myslím, že to pochopil." Směje se mi do rtů a šeptá, že mě miluje.
,,Já tebe taky." Hladově ho políbím.

,,Fajn, jdem na to." Zamumlá Niall a bere tašku s "nářadím". Je okolo tří ráno a všichni spí. Doufám teda.
,,Kamery?"
,,Hotový." Kývneme a rozběhneme se k Alexové zelené škodě. Myslím, že když ji poničíme, tak to ani moc vadit nebude. Stejně pochybuju, že ta hromada šrotu a čehosi vůbec ještě jezdí.
Zayna popírá Niall s Liamem a ti ho pak posadí na zem přímo před auto. Bere nože a propichuje gumy. Já beru růžovou barvu a celou ji na auto vyleju.
Pak už všichni berou spreje, fixy, barvy a čmárají co je napadne. Když na to tak koukám, Zayn se celkem vyřádil a docela mu to i jde. Je to fakt hezký.
,,Neříkal jsi mi, že umíš tak hezky kreslit." Ukážu na jeho vážně hezký výtvor.
,,Neptala ses." Ušklíbne se. ,,Ale dík." Dodá a zazubí se na mě.

,,Wow." Vypadne ze mě, když máme hotovo.
,,Šlušná práce."
,,Já jsem spokojenej."
,,Tak to se nám povedlo." Vyprskla Mia smíchy.
,,Zayne, ty čekej tady. Já teď s Lim hodíme to auto do jezera, holky, vy utíkejte pro kufry a jedem domů!"
,,Kam bych asi tak mohl jít." Zamumlá si pro sebe sarkasticky Zayn na Niallovou poznámku, ať tady počká, ale já to i tak slyšela. Jde vidět, že ho to sžírá, že nemůže normálně fungovat a chodit, štve ho, že nemůže pomoct, ale může si za to sám.
Běžím pro můj i Zaynův kufr, holky taky vzaly jejich i klukův (?) a v ten moment, když si zrovna kluci dávali Zayna kolem ramen a chystali jsme se utýct, uslyšeli jsme řev. Přesněji, Alexův řev.
,,Kurva." Zakleli jsme všichni zároveň a rozběhli se- jestli se tomu s těma kuframa a zraněným klukem, co vám visí na rameni, dá říkat běh- směrem k lesu, za kterým je zastávka.
,,Asi už objevil autíčko." Uchechtl se Niall. Ani při téhle situaci, ho očividně neopouští dobrá nálada.
,,Pomaleji, bolí mě noha." Zaúpí Zayn.
,,Sorry, ale musíme pohnout. Slyšlím kroky." A měl pravdu. Někde za sebou jsem slyšela tlumené hlasy a viděla světlo baterky. Já tu naši radši zhasla, aby nás neviděli a přidala do kroku.
,,Jau, debile! Kopnul jsi mě do nohy." Zaúpěl Zayn.
,,Sorry, bro, ale nic nevidím."
,,Za chvíli tam budem, pohněte!"
,,Já už nemůžu! Je hrozně těžkej."
,,Jsi hubenej, ale vážíš snad jak dva sloni." Pronese kousavě Liam a prohodí si s Niallem strany. Zřejmě je už bolela ramena.
Hlasy se přibližovali a šlo poznat, že jich je víc.
,,Pohněte, nebo je po nás! Notak, už vidím zastávku."
,,Pomaleji, to bolí." Zakňučí Zayn. Je mi jasný, že z nás trpí nejvíc, ale co se dá dělat. Jestli zpomalíme, tak nás chytí a je po nás.
Konečně jsme doběhli na zastávku, ale autobus nikde a hlasy se přibližovali.
,,Schovat! Rychle!" Kufry jsme hodili do křoví a my jsme se za něj skrčili. Za minutu dvanáct, opravdu. Pár vteřin na to se z lesa vynořilo asi tak šest lidí, z toho jeden je Alex.
,,Kde jsou ti smradi?! Takhle mi zničit auto! Najděte je." Huláká. Když tady tak různě pobíhají, přijede autobus. Kurva! Normálně bych riskla se do toho busu rozběhnout a prostě ujet, ale s pěti velkými kufry a zraněným člověkem... To by nebyl dobrej nápad.
Konečně pochopili, že to nemá cenu a odcházejí. Ale to už bus ujel.
,,Tak co teď? Další jede až za půl hodiny."
,,Nebudem tady čekat půl hodiny!"
,,Tak co chceš asi tak dělat?"
,,Zavoláme taxíka?"

Za nedlouho před námi brzdí auto s nápisem Taxi. Kufry hodíme do kufru -zní to divně, ale tak co- a my se posedáme do auta. Jelikož je nás pět a míst jenom čtyři, tak si jeden sedl do předu a my ostatní se vzadu nějak namačkali. I před řidičovo remcání jsme nakonec vyjeli a v Bradfordu jsme byli kolem šesté ráno a to už bylo světlo. V autě jsme si trochu všichni zdřímli, takže jsme zas tak unavení nebyli. Zaplatili jsme řidiči požadovanou částku a rozešli jsme se ke svým domovům. Mia šla s Michelle na nádraží, protože ty z Bradfordu nejsou. I když jsme se jim nabízeli, že můžou být u nás, vyspat se a až si odpočinou tak vyjet, ale ony si stály za svým a chtěli domů. Michelle bydlí hned za Bradfordem, ale Mia to má horší. Ta bydlí až někde v desáté prdeli, jak se říká.

Konečně jsem došla před náš barák a už se nemohla dočkat, až otevřu dveře, vyběhnu po schodech a skočím do mojí pohodlné postele! A taky ten překvapený výraz rodičů.