Neříkej mi Princezno! |FF- ZM|

7. Kapitola

,,Baby i, i wanna know, what you th-..." Přeruším ten zasranej budík a sedám si. Hned si ale zpátky lehnu, protože mě zasáhne neskutečná bolest hlavy. V to mi do pokoje vtrhnou rodiče.
,,Zlatíčko, něco jsme ti koupili." Řekl táta a máma mi podala leták a lístek ke vstupu na... - tábor? Proč tábor?
Tázavě se na ně podívám.
,,Mysleli jsme s tátou, že bude lepší, když si zpříjemníš prázdniny a pojedeš na tábor. Najdeš si tam nějaký přátelé a hlavně budeš na chvíli mezi novými lidmi. Prospěje ti to." Mrkne na mě máma a táta se usměje. Najednou mi to nepřijde tak špatný nápad. Docela se tam už těším.
,,To zní super. Děkuju." Zářivě se na ně usměju, oni mi úsměv opětují, a pak už s rozloučením, že jdou do práce, odcházejí.
Podívám se na letáček o tom táboru. Na úvodní straně je velký nápis Heayův tábor. Zní to zajímavě. Těším se tam. Pročítám si ten leták a už teď vím, že mě to tam bude bavit. Podívám se na lístek, kdy se tam jede.
,,Cože?! To už pozítří?" Vydám ze sebe šokovaně a hned na to mi strašným způsobem zabolí hlava. Bolestně zasičím a nahýbám se k mobilu.

,,Dneska do školy nejdu." Napíšu jednoduchou SMSku Emily. Jsem ráda, že vůbec žiju, natož abych ještě chodila do školy. Zkouším usnout znova, ale můj žaludek, co právě udělal několik salt, mi v tom brání. Rozběhnu se s úprkem do koupelny a automaticky se skalním nad záchod.
Kurva, kolik jsem toho včera vypila?!
Spláchnu ten hnus, a rozklepaná jako ratlík se plazím k umyvadlu. Vyčistím si zuby a jdu si lehnout zpátky do postele.
Snažím se vzpomenout na včerejší večer - marně. Poslední, co si pamatuju je, jak Emily říká klukům, aby mě hlídali. Víc ani ťuk.
A pak si vzpomenu, proč jsme tam včera byli. Abych za NĚHO zapomněla. SAKRA! Abych na něho zapomněla! A já na něho právě teď zase myslím! Néé!
,,Dobře, zkusím na to nemyslet. Mysli na něco jinýho!"

Jaký to asi bude na tom táboru? Najdu si tam kamarádi? Nebo se tam s někým nepohodnu a porvu se s ním? Nebo si tam dokonce někoho najdu? Někoho, kdo je hezčí než David? Teda jestli ještě někdo takovej existuje...
Né, sakra! Tak něco jinýho.
Jé hele ta velká zelená skříň vypadá, jako Hulk. Je taky vysoká... a David taky. Sakra..!
Jé hele, kytka! Kytka.. to je podobný jako Kitty. Hello Kitty.
A co když mluvil David pravdu? Kurva! Zase na něj myslím!
Hello Kitty, Hello Kitty, Hello Kitty!... Vždyť, říkal, že mě miluje... Néé! Mysli na něco jinýho sakra! Jenže ono to nejde. Všude okolo vidím Davida.
Vzdám snahu na něho nemyslet, protože vidím, že to nemá cenu. Můj žaludek najednou udělá další salto a já běžím opět do koupelny. Bože, takovou kocovinu jsem ještě neměla!
a potom se zamyslím...
,,Vždyť tohle všechno, mám kvůli němu! Mám obrovskou kocovinu, bolí mě kvůli ní hlava, že myslím, že umřu na bolest! Zvracím každých pět minut, vyplakala jsem snad oceán slz a to všechno kvůli němu! Ten debil mi za to nestojí! Seru na něho. Zklamal mě už několikrát a já kráva mu to vždycky odpustila! Ale teď už ne! Už nic takovýho nebude! Skončil u mě. Je konec! Dneska ne, protože bych ho ještě poblila, ale zítra se s ním rozejdu! Jo. To zvládnu! Už mi nebude dál ubližovat!

Dojdu dolů do kuchyně si dát něco k jídlu. Už mi celkem vyhládlo. Zjistím ale, že v ledničce nic nemáme, a tak se rozhodnu jít nakoupit. Jakmile otevřu vchodové dveře, praští mě do očí rudá růže ležící na rohožce a vedle ní papírek. Růži seberu, dám jí do vázy a přečtu si ten vzkaz.

,,Milovaná Zoey,
Víš, jak se říká, že si něčeho pořádně nevážíš, dokud to neztratíš? Tak přesně tohle, jsem pocítil na vlastní kůži. Nevážil jsem si tě tolik, jak si ty zasloužíš. Vím, že to růží nenapravím. Nejen to, co jsem ti udělal včera, ale i to všechno, co jsem ti kdy provedl a vím, že toho nebylo málo. Jsem strašnej idiot, že jsem si tak úžasnýho člověka nevážil. Vždy, když jsem něco udělal, vždy, jsi mi odpustila. Vždy. Ale pochopím, když tentokrát už ne. Když už mi neodpustíš. Udělal jsem ti toho už dost a pochopím, když už tě navždy ztratím. Mrzí mě, že jsem si tě nevážil natolik, jak si tak úžasný člověk, jako ty zaslouží. Víš, jak se říká, že nikdo není dokonalý? Ty jsi.
Miluju tě, David."

Už někde u půlky jsem začala brečet. Ne štěstím, ani smutkem, ale dojetím. Dojal mě. A já si uvědomuju, že bez něj nedokážu být. Nedokážu se s ním rozejít.
Najednou se zpoza stromu vynořil David a jen se na mě smutně koukal. Neváhala jsem a padla mu kolem krku. To co napsal bylo krásný.
Omotal mi kolem pasu jeho ruce a pořád se mi omlouval. Nemohla jsem si nevšimnout jeho zarudlých očí a velkých kruhů pod očima. A to jsme byli pohádaný jenom den. Jeden debilní den a co to s ním udělalo. Nejspíš mi fakt říkal pravdu a já debil udělala zbytečný fiasko. Zbytečně jsem zhisterčila a on kvůli mě dopadl takhle. Zbytečně se kvůli mě trápil. Můžu za to já.

xxx

Vrátila jsem se z nákupu a šla nám udělat něco k jídlu - David šel se mnou. Jo a jsme zase spolu. Jen aby jste byli v obraze.

Pak jsem si vzpomněla ale na ten tábor... asi bych mu o tom mohla říct že?
,,Davide, musím ti něco říct." Začala jsem a on se na mě vyděšeně podíval.
,,Co? Nejsi těhotná že ne...?" Řekl vyděšeně a podíval se na mě. A teď mě napadl supr nápad... trošku ho vyděsím. To nikdy není na škodu....
Moje staré já, se začíná probouzet >:)

,,No... jo." Řekla jsem a začala hrát můj herecký výkon. Podívala jsem se na něj a on měl v očích..... strach?
Pořád si mumlal něco jako: doprdele, to se nemělo stát, táta mě zabije, Bože co teď, nemůžu mít dítě, sám jsem dítě, kurva, tohle je v prdeli a podobně. Docela mě to od něj zklamalo. Kdybych opravdu byla, moc hrdinsky se teda nepostavil. Čekala bych něco jako: Neboj, my to zvládneme nebo já se o vás postarám nebo tak něco. Samozřejmě, já taky nechci dítě! Asi bych šla na potrat, ale i tak... docela mě to od něho zklamalo.... ale co, těhotná nejsem, takže je to dobrý.

,,Davide." Řekla jsem a tím ho donutila, aby se na mě podíval. Udělal tak a já se začala smát.
,,Dělám si z tebe srandu. Nejsem těhotná. Já jenom, že pojedu pozítří na letní tábor a chci, abys o tom věděl." Pořád se řechtám a jakmile uvidím ten jeho výraz začnu se smát ještě víc a on se po chvíli začne smát taky.
,,To jsi mi to jako nemohla říct hned?" Řekl se smíchem a já jen zavrtěla hlavou.
,,A na jak dlouho tam máš bejt?"
,,Čtrnáct dní."
,,To nevydržím." Řekl smutně a vyšpulil dolní ret. Zasmála jsem se.
,,Ále. Budeš muset. Však si budeme volat a psát." Povzbudivě se na něho podívám a on kývne. Najednou mu začne zvonit mobil a potom mi řekne, že už musí jít. Dá mi pusu na čelo a odejde.
Každopádně, mám chuť si ještě z někoho udělat srandu a tak jdu zavolat Kate, že jsem těhotná. Jsem zvědavá jak na to bude reagovat ona xD