♡𝙷𝚎 𝚑𝚊𝚜 𝚔𝚎𝚢𝚜 𝚝𝚘 𝚖𝚢 𝚑𝚎𝚊𝚛𝚝♡

❤~{2}~❤

Zazvonil mi budík a přesně jak jsem čekal. Ne, dneska z postele jen tak nevylezu.
Ano, mohl jsem jít v klídku znovu spát, jenže co se nestalo?

Přiběhla mi do pokoje máma, roztáhla závěsy a s širokým úsměvem začala hulákat po celém pokoji.

,,Jungkookie vstávat honem. Dnes je tvůj poslední den ve staré škole, tak ať nepřijdeš pozdě. A nezapomeň, že se musíš ještě stavit u paní ředitelky a vše potřebné podepsat." Řekla a znovu na mě vrhla ten nehorázně usměvavý pohled až se mi z toho chtělo zvracet.

,,No nepovídej, bez tebe bych na to fakt nepřišel." Pronesl jsem dost arogantně, aby jí ten nechutný úsměv zmizel. Ona se ale nedala odbít a s klidným hlasem odpověděla:

,,To je dobře. Už na tebe čekám se snídaní, tak si pospěš."

No to si ze mě snad někdo dělá dobrý den nebo co? Žádnou snídani nechci, rozhodně ne s nimi. Rodinná snídaně? To už si raději vypíchnu oči vidličkou.

Možná jsem na ně až moc zlý, ale strávíte s nimi jeden den a hned pochopíte. A to nemluvím o tom, že já jsem vlastně jejich nechtěné dítě.
O tom jsem se vlastně asi nezmínil.

Tak asi takhle, já jsem byl jejich veliký omyl. Nikdy mě nechtěli.
Předemnou to byla šťastná rodinka, sestra byla nadmíru spokojená, protože to fungovalo samé Seon sem Seon tam.
Ale potom najednou bum a matka těhotná. Na potrat jít nechtěla, ale její následná "péče" o mě stála za starou bačkoru. Nikdo se o mě nezajímal, nevěnovali mi ani vteřinu pozornosti, i přes to, že jsem byl ještě miminko, no a tak se o mě starala babička.

Kéž by tu mohla být, ale před osmi lety zemřela a já mám od té doby peklo. A jednou mi i táta do očí řekl, že mě nikdy nechtěli, ale bylo jim líto mě dát do dětského domova. Krásný to život, že?

___________________♡__________________

Když jsem teda svojí krásnou zadnici zvednul z postele, šel jsem vykonat ranní hygienu a hned na to se obléknout. Vytáhl jsem ze skříně to, co jsem nosil skoro pořád, což byly uplé černé roztrhané jeansy, bílé volné tričko a černá mikina s kapucí. Měl jsem takový styl oblékání rád, i když mi všichni doma říkali, že vypadám jako emař, že je to otřesné a že skončím jako feťák někde na ulici.
Vždy mi to přišlo absurdní, je snad moje věc jak se oblékám, ne?
Vlastně jsem se neměl důvod divit, moji rodiče totiž neuznávali nic nic co jsem měl rád.

Seběhl jsem schody a ani se neobtěžoval nasnídat, jak po mně matka chtěla.
Hodil jsem na ně opovrhující znechucený pohled, to jak se snažili být jako milující rodina, jim fakt nežeru. S údivem na mě koukali a matka cosi zabrlala, ale já jí vůbec nevnímal.Vzal jsem si klíče, obul boty a utíkal co nejdál to šlo.

___________________♡__________________

Věřte mi, že na tenhle příběh nejsem pyšná.

Korekce: 28.9.2019
—

DALŠÍ DÍLEK, SNAD SE LÍBIL💕🖤