Poslední paprsek

PROLOG

Co se stane, když Slunce vyhasne?

Odpověď je jednoduchá. Během prvního týdne by teploty spadly na mínus sedmnáct stupňů Celsia a svět by se ponořil do neproniknutelné tmy. Země by navíc ztratila svou gravitaci a naše milá planeta by se vymrštila do chladného, prázdného vesmíru. Během jednoho roku by teploty klesly až na mínus 73 stupňů. Fotosyntéza by okamžitě přestala fungovat, rostliny by zahynuly do týdne. Jen velké stromy na severu by přežily o něco déle – pár let, možná. Člověk by v těchto podmínkách nevydržel déle než měsíc, a to pouze v dobře izolovaných útočištích s dostatečnými zásobami.

My jsme měli štěstí. Vědci na to přišli dřív, než Slunce skutečně vypovědělo službu. Měli tři roky na to, aby připravili planetu na tuhle katastrofu. Nebudu vám lhát, dokázali toho hodně. Podařilo se jim stabilizovat Zemi v prostoru – neptejte se jak, nikdo z nás to přesně neví. Hlavní je, že se teď nevznášíme někde uprostřed vesmíru, narážejíc do planet a asteroidů.

Aspoň to nám tvrdí.

Stejně jako v každém sci-fi filmu, na který jsem se tak ráda dívala, i tady existuje organizace, která všechno řídí. A.N.R.O., Americko-norsko-ruská organizace (museli ten název opravdu dlouho vymýšlet), ale všichni jí říkáme prostě „organizace". Tahle organizace je zodpovědná za naše přežití. Postavili několik „bunkrů" v Norsku, kde podle nich byly nejlepší podmínky pro záchranu lidstva. Vnímám to takhle: v Norsku je zima, oni jsou na ni zvyklí, tak nás tam šoupneme a hotovo. Vedoucí této organizace – ať už jim říkáte velitelé, ředitelé, nebo bohové – žijí v těch nejluxusnějších pokojích. Taky sice uvnitř bunkru, ale jejich život se od našich stísněných kobek dost liší.

Bunkrů je celkem čtyřicet. Každý z nich má velkou halu, jídelnu, tělocvičny, kanceláře a několik pater s malými pokojíky pro nás, kteří měli to štěstí přežít. Tyhle pokojíčky jsou sotva větší než postel a noční stolek, takže ano, je to dost depresivní a stísněné místo.

Přežila jen malá část lidstva. Ne každý se dokázal přizpůsobit nebo měl to štěstí dostat se do bunkrů. Někdy si říkám, že bych radši volila jinak.

Náš život tu funguje jednoduše. Denně jsme napojováni na přístroj simulující virtuální realitu, kde musíme přežít extrémní podmínky – mínus třicet stupňů, žádné jídlo a věčná tma, ze které nás zachraňují jen speciální brýle generující dostatek světla pro pohyb. V téhle simulaci necítíte bolest, jen vyčerpání. Organizace tím testuje, jestli jsme připraveni opustit brány bunkru. Po čase vyberou ty nejlepší, kteří přežití zvládají bez problémů, a pustí je ven.

Co se děje potom, nikdo neví. Pravda je, že někteří se vrátili, ale většina zmizí beze stopy. Organizace to samozřejmě ututlá – nikdo přece nechce slyšet, že naše každodenní cvičení je ve srovnání s realitou jen hračka. A když někdo zemře při tréninku... No, o tom až později.

Takže, chcete vědět, co se stane, když Slunce vyhasne?

_________________________

ZAČÁTEK PŘÍBĚHU

Zdravím vás, milí čtenáři,

připravte se na cestu do světa, kde tma pohltila vše, co jsme kdy znali, a sluneční svit se stal pouhou vzpomínkou. Na stránkách, které právě otevíráte, vás čeká příběh, kde každý nádech znamená boj, každý krok je obestřen nejistotou a touha po přežití je tím jediným, co vás žene vpřed. Nechte se ovinout chladem, bezmocí a tajemstvím tohoto nového sci-fi světa, který odhaluje, co se stane, když život ztratí svou přirozenou rovnováhu a lidstvo stojí tváří v tvář své největší zkoušce.

Vítejte v temnotě.