Poslední paprsek

XXXIX. Vůně strachu

Vraťme se o pár měsíců nazpátek. Do doby, kdy jsme nikdo z nás netušil, jaké nebezpečí může představovat namyšlená holka.

Vraťme se o pár měsíců nazpátek. Do doby, kdy jsme měli první cvičení se skupinkou, která se skládala ze třech urostlých kluků a čtyřech dívek.

Madison nám své důvody z prvního cvičení neřekla. Neřekla nás důvody z žádné věci, ze které jsme ji obvinili. Přesto nám řekla zajímavý příběh. Asi usoudila, že už nemá cenu zamlčovat. Věděla, že je vina. Proč? To jsme se mohli jen dohadovat.

Když při našem prvním cvičení začala v simulaci sněhová bouře, cítila jsem, jak se mi tělo poddává vyčerpání. Zlomila jsem si nohu, byla jsem tak promrzlá, že mi krev v žilách téměř ztuhla. V tu samou chvíli Madison zvolala, aby ji okamžitě vyvedli ze simulace – přece jen byla Agronyho dcera, a nikdo by si nedovolil odporovat. Žena, která nás v ten den vedla a měla na starost napojení, Madison poslechla a přivolala ji zpět. Madison ji pak poslala pryč s žádostí o vodu. A právě tehdy mi Madison úmyslně odpojila přívod tepla a záměrně uvolnila všechny čipy na mé kůži, aby prodloužila mé utrpení. Proč? To zatím netuším. Snažila se mě zbavit? Rozhodně. Ale nepovedlo se jí to. Mé odpojení bylo zaznamenáno příliš brzy, a tak mě včas stáhli ze simulace. První záhada rozluštěna.

Vraťme se o pár měsíců nazpátek. Do doby, kdy jsme měli náhradní cvičení. Do cvičení, kde jsme potkali Erika s Illie, švédské sourozence. Do doby, kdy se hra Madison a Organizace díky tomuto setkání začala komplikovat.

Při tomto náhradním cvičení zopakovala svůj záměr, ale tentokrát už nestihla polovičně odpojit všechny čipy. Místo toho je narychlo vyrvala všechny naráz, což způsobilo, že jsem téměř okamžitě zkolabovala, na rozdíl od prvního cvičení, kdy to bylo postupné. Trvalo delší dobu, než jsem se probudila, a tentokrát mě neodpojili. Nechali mě ve cvičení, protože nás to mělo na určitý čas vyřadit, během kterého prohledali naše pokoje. Proč? To stále netušíme, ale víme, že tam byli. A my? My jsme mezitím bloudili kolem praštěného mostu, kde nám jasně naznačovali, že nás mají pod dohledem.

Posuňme se zase o kousek dál, do doby, kdy jsme měli další cvičení. Ale tentokrát nejde o cvičení, ale o tom, co se stalo po něm.

Madison sledovala kamery a věděla, že se Jacken bezcílně potuluje po bunkru a snaží se odhalit něco podezřelého. Z nějakého nám dosud neznámého důvodu se potřebovali jeho zvědavosti zbavit. A skutečně to udělali, i když ho nezabili – jen mu na nějaký čas znemožnili chodit. Najednou před ním "vymazali" zem a Jacken se zřítil z neviditelného srázu někam dolů, než se nakonec probral na ošetřovně. Třetí záhada vyřešena.

A vraťme se o pár hodin nazpátek. Kdy jsem hledala rodinnou fotografii ve svém kufru.

Musím to ještě vysvětlovat? Vypadá to, že Madison můj pokoj bedlivě sledovala a z nějakého důvodu se opravdu chtěla zbavit mě. A z nějakého důvodu Organizaci vadila rodinná fotka mě, Charlieho, Scotta, mé matky a otce. Zaměstnanců organizace, kteří byli vybráni mezi prvníma, aby opustili Bunkr a zjistili, jestli už je venku čistý vzduch. A ani jeden se nevrátil.

Nebo ano?

Moje matka se vrátila. A něco zjistila. Proto ji odvedli a už o ní nikdy nikdo neslyšel. Stejně tak můj malý bráška Charlie – na něco přišel, něco věděl. A ano, zbavili se ho právě kvůli tomu. Teď je ale otázka: co jsem zjistila já, že se mě taky chtěli zbavit?

Přišla jsem na obojí. Na to, že se matka vrátila, na to, že Charlie nezemřel ve cvičení, ale byl odstraněn, kvůli něčemu, co věděl stejně jako spoustu ostatních lidí ve cvičení, kteří skončili podobně.