Poslední paprsek

III. Pravidla přežití

Po otevření očí mě provází jen tma. Sáhnu si na spánek na imaginární tlačítko a aktivuju speciální brýle, díky kterým můžeme vidět jako za bílého dne. Ozve se pípnutí a před očima se mi rozjasní.

Podívám se okolo sebe, kam nás poslali tentokrát. Někdy jste v lese, někdy vás provází příboj ledových vln. Dnes se přede mnou rozprostírá široká sněhová planina posetá kusy ledu a se vzdálenými vrcholky hor na obzoru. Sníh nás obklopuje jako matčina náruč, ale nesněží. Scéna je jasně osvětlená, jako by Slunce stále svítilo, a je tak dokonale realistická, že si někdy nejste jisti, zda jste v simulaci, nebo jestli je to skutečnost.

Vedle mě zakřupe sníh. Otočím se a kývnutím hlavy pozdravím Jackena. Během chvilky se na místo dostane i Ashley, Scott, Tyler a Madison. Jako poslední se objeví Frankie. Je na ní vidět strach. Nebudu lhát, taky jsem jí moc nevěřila, že to v těchhle podmínkách zvládne, možná to bylo proto, že mi až moc přes fyzickou stránku připomínala Charlieho. A celkově byla ještě tak malá. Musí se jí někdo z nás ujmout, pokud tu budeme každý za sebe, ona nemá moc šancí na přežití.

Čas strávený v simulaci se dost liší. Cvičení nás má naučit, jak přežít v neúprosných podmínkách, tak nás tu nechávají ždímat někdy den, někdy klidně týden, je to různé. Čas tu beztak odhadujeme podle spánku, který řídí naše tělo a sestřičky, které se starají o naše napojená těla.

Týden tu s Madison Agronyovou vážně nevydržím.

„Tak jo, jsme tu všichni, byl už někdo v tomhle světě?" ujme se slova Scott. Všichni se zač rozhlížet a přemýšlet, zda už někdy cvičení podstoupili na tomhle místě, dost by nám to pomohlo ve vyřešení otázky, kdy půjdeme domů.

Každý svět, do kterého jsme umístěni, má svůj specifický cíl. Když ho dosáhneme, vrátíme se zpět do reality. Obvykle se jedná o nalezení pitné vody nebo potravy, ale program nám nikdy nedá nic skutečně použitelného—voda je nepitná a jídlo je často nepoživatelné. V některých simulacích je cílem najít například knihu nebo chatu, zejména když se nacházíme v nekonečném zasněženém lese. Organizace má vymýšlení těchto míst skutečně v krvi, vytvářejí prostředí, které je jak fascinující, tak frustrující.

Pokud se vaší skupině nedaří splnit úkol dostatečně rychle, organizace vám obvykle usnadní hledání. Vytvoří vám značky a navigační pomoc k cíli, ale to pouze v případě, že je zcela jasné, že se vám nedaří. A pokud někdo ve skupině během cvičení zemře, simulace okamžitě skončí a vy se okamžitě vrátíte zpět.

Bohužel pro nás nyní všichni nesouhlasně zakroutíme hlavou.

„Takže kde hledat vodu a jídlo nebo jiný cíl nikdo neví." Odsekne Madison a naštvaně si založí ruce na prsou. Protočím oči.

„Tak se tu porozhlédneme." Řekne Scott a už chce vyrazit, když Madison opět otevře pusu.

„Kdo tě zvolil velitelem?" štěkne po něm.

„Scott je ve skupině nejsilnější. Navíc sis mohla všimnout jména Scott Reif na tabuli sedmi nejlepších, pokud si někdy ráčila pozorovat něco jiného než svoje nehty. Tak si to domysli." Řekne jejím směrem Jacken a všichni se vydáme za Scottem.

Madison naštvaně oddechne, ale následuje nás.

Jdeme po rozlehlé ledové krajině a míjíme ledové kry. Někde jsou malé, že je snadno přeskočíme, a někde by nám k jejich překonání nestačilo postavit se na sebe. Rozhodli jsme se jít k horám. Sníh nám pod nohama všem praská a zvuk se odráží od vztyčených ledovců jako ozvěna. Krok máme svižnější, a mě to nedá, a podívám se za sebe, kde se ozývají cupitavé krůčky.