Poslední paprsek

XXXVI. Zranění

Ashley mi přinese židli a posadí mě na ní. Já jsem úplně bez síly. Podívám se na ten záznam ještě třikrát a pokaždé mě to víc a víc bodne u srdce. Máma! Máma se vrátila z venku?!

Jak je to sakra možný? Proč nám to nikdo neřekl? Je tady? Kde je? Je naživu? Jak je ten záznam starý?

„To nemůže být pravda..." Těžce se mi dýchá. Scott klečí vedle mě a drží mě kolem ramen, taky nevypadá v pohodě.

Na rameni ucítím ruku, vzhlédnu a uvidím Tylera. Se slzama v očích se na něj podívám. Scott mu mě přenechá a dojde k Ashley, která ho láskyplně obejme. Tyler udělá to samé.

Klekne si ke mně a obejme mě. Opřu si hlavu na jeho hruď a opravdu se snažím nebrečet. Klepou se mi ruce a stále si to přehrávám v hlavě. Byla to ona! Zavrtím hlavou a Tyler mě obejme silněji. Uvědomím si, proč křičel na svého otce. Všechno o bunkru zjišťoval, protože doufal, že je tu někde jeho máma a on ji najde. A zjistil, že tady nikdy nebyla. Proto ho taky tak nesnášel. Myslel si, že ji tu někde opustil, a teď zjistil, že ji opravdu opustil, ale už venku a nikdy jí sem nevzal. Vezmu mu obličej do rukou a donutím se ho na mě podívat. V obličeji nemá nic víc než bolest a starost. Silně ho obejmu a on udělá to samé.

Všimnu si, že Erik s Jackenem se baví s Tylerovým otcem. Pohledem sjedu na počítač a opět si vybavím ten záznam. Skupinka pěti lidí ji táhla ode dveří někam mimo! Co to znamená? Je tady? Je naše máma naživu?

„Bylo tohle ten důvod, proč jste nám nechtěl ty záznamy ukázat?" Uslyším Scottův hlas. Pustím Tylera a ten se za ním také otočí.

Pan Wood přikývne. „Byl to jeden z důvodů." Řekne. Tylerův obličej se nenávistně zkroutí, když uslyší svého otce promluvit. Vezmu mu hlavu do dlaní a donutím ho se podívat na mě. Trochu se usměje nazpátek, ale já stejně nedokážu nevnímat bolest a hněv, který dusí v sobě. Vtisknu mu pusu na tvář. Překvapeně se na mě podívá, ale já už věnuju pozornost skupině před námi.

„Můžeme vidět i ostatní důvody?" Zeptá se Jacken s nezvyklou vážností. Že by se ho tohle taky nějakým způsobem dotklo? Jacken poplácá Scotta na rameni a ten kývne na znamení díku.

„Prosím, já opravdu nemám v plánu vám dělat potíže, nechal jsem vás se na to neplánovaně podívat a ani vás nenahlásím, ale jsou věci, které by se nedali vysvětlit, a to co jste viděli není ani zlomek té pravdy, kterou tolik chcete zjistit." Řekne pan Wood a provinile se podívá na svého syna.

„Bude lepší, když půjdeme." Řekne Ashley a nepříjemně se podívá na obrazovky za námi. Stoupnu si a dojdu k panu Woodovi.

„Je naše máma..." Ani nevím, co říct. Mám tolik otázek. Jak je to možné? Je naživu? Nedokážu říct, jaká odpověď je pro mě přijatelná. Obávám se, že žádná. Protože kdyby žila, tak by si nás přeci našla a řekla nám, co je venku, a pokud živá není, tak je tenhle bunkr horší než peklo.

„Odpovím upřímně a věřte mi, není na světě nikdo, kdo by o životě matky dětí chtěl lhát míň jak já, ale nemám tušení, co se stalo s vaší matkou stalo." Odpoví a já vím, že mu věřím. Nevím proč, a možná že je to nakonec lež, ale věřím mu. A takhle odpověď je pro mě dostačující.

Přišli jsme sem zmatení a vystrašení. A přestože jsme stejně zmatení jako na začátku, jedno je teď jasné – ani jeden z nás tady nezůstane déle, než bude nutné.

___

Další den ráno nikdo z nás nebyl u snídaně. Stůl, u kterého jsme většinou sedávali všichni byl prázdný a nejspíš si tam sedl někdo jiný. Nikdo z nás neměl na jídlo ani pomyšlení.