Poslední paprsek

XXVI. Když ticho bolí

Nikdo z nás nepromluví. Pan Wood z místnosti neodejde. Čím dále tam stojí a nic neříká, tím jsem nervóznější. Popojdu trochu do strany a nevědomky se tělem trochu schovám za Tylera. Natočí ke mně hlavu. Všimnu si toho až za chvilku. Pod mikinou mě píchá složka mého bratra.

„Asi bychom měli jít." Řekne váhavě Scott a rozejde se ke dveřím, ve kterých stále stojí vysoká postava pana Wooda.

„To měli." Přikývne pan Wood. Nechá projít Scotta s Ashley, a za nimi i Jackena. V této chvíli si všimnu, že jsem schovaná za Tylerem a on mě brání rukou. Nevědomky se podívám na jeho holou kůži na krku, kde mu napnutím vystupuje žíla. Skousnu se do rtu. Chci ho obejít, ale na to se moc bojím.

„Když už do toho zapojuješ ostatní lidi, ujisti se, že u toho chytí jen tebe." Řekne mu otec a podívá se za něho na mě. Sklopím oči. Rukou se dotknu Tylerových zad. Chci se propadnout do země. A do čeho nás zatahuje? Budou si nás všech teď víc všímat?

„Kdybyste nám určitý věci net..."

„Ty věci jsou tajný z nějakého důvodu, Tylere! Jednou jsem ti i tvým kamarádům kryl záda. Podruhé už to neudělám. A teď zmizte." Přeruší ho rázně pan Wood, ale v jeho hlase není znát zlost, kterou bych očekávala. Spíš ostražitost. „A své švédské přátele si myslím vezmete rádi na starost." Dodá ještě.

„Budou se vyptávat?" Zeptá se Tyler. Nejprve si myslím, že myslí Erika a jeho sestru. Ale vzápětí pochopím, že tu jde o někoho jiného. Že by o celou Organizaci?

„Když se do věcí nebudete motat, tak ne." Odpoví mu pan Wood už s viditelným naštváním. Obejdu Tylera a chci vypadnout. Pan Wood mě ale zarazí.

„Slečna Bryana Reifová, že?"

Složka mě píchá pod mikinou a já si v hlavě myslím, že musí být nejvíc vidět. Přikývnu na souhlas. Nestojím však vůbec tak statečně, jak bych si přála. Pan Wood se podívá na Tylera. Potom ustoupí a nechá mě odejít. Tyler mě nenásleduje. Když mířím ke schodů, které vedou do hlavní haly zaslechnu, že ještě vedou rozhovor. Nezaslechnu z něj ale jediné slovo.

Snažím se neutíkat do pokoje. Jakmile jsem ale uvnitř, chci vyndat složku pod mikinou. Nejsme si jistá, jestli mě nesledují kamery. Žádný důkaz pro ně v mém pokoji zatím nebyl. Přesto si počínám nanejvýš opatrně, když si sundám mikinu. Dávám přitom pozor, aby složka nevypadla a zůstala v mikině. To se mi povede. Kleknu si, vytáhnu kufr pod postelí a mikinu tam uklidím, než vymyslím, jak si ji bezpečně projít. Srdce mi stále hlasitě bije.

A co pan Wood myslel tím, že už nás jednou kryl? Věděl snas, že jsme v místnosti už byli? Zatracená rodina Woodů.

___

Je další den a já očekávám, že uslyším Zvonění. O to víc mě překvapí, když se opět nic neozve. Kromě snídaně jsem byla jen v pokoji. Napětí u našeho stolu v jídelně se dalo krájet. Nikdo z nás nic neřekl. Byli jsme jako němí. Neměla jsem z toho dobrý pocit, chtěla jsem o tom mluvit. Chtěla jsem se zeptat, co se dočetli v ostatních složkách, v těch, které prohlíželi, mezitím co jsem já hledala tu Charlieho. Ale nikdo nic neřekl. Ani se na sebe nepodíval. Nakonec jsme postupně odešli.

Čekám v pokoji. Ležím na posteli a ruce mi svrbí. Chci si přečíst tu složku. Ale kde? Tady jsou kamery. Viděli by to. Podívám se na světlo v pokoji. Může být lehce po poledni. Měla bych si jít dát do jídelny oběd, ale po včerejším večeru jsem pochybovala, že do sebe nějaké jídlo dostanu.

Rozhodnu se zajít si zacvičit. Poslední dobou jsem to flákala. I když jsem si nebyla jistá, proč to vlastně dělám. Můj prvotní plán byl přeci dostat se do výběru, ale teď nad tím visí velký otazník. Aspoň ze sebe pokusím vybít strach a neklid, který se mě drží jako chlad stěn okolo mě.