Poslední paprsek

XI. Následky selhání

Do hlavní haly jsme šli v tichosti. Všichni jsme měli v hlavě otázku, co po nás bude pan Wood chtít, ale vzhledem k tomu, že jsme nedokončili cvičení jsme měli jistou představu. Už z dálky si všimnu, že uprostřed haly, kde se pohybovalo jen pár mladistvých, stojí starší muž menšího vzrůstu z černými krátkými vlasy, oblečený v černých kalhotách s bílou košilí. Dívá se naším směrem a než k němu stihneme dojít, otevře desky v ruce a začne číst naše jména.

„Tyler Wood, Ahley Cloudsová, Jacken Robin, Scott Reif a Bryana Reifová." Přečte ze složky a u mého jména se zarazí. Vyhledá očima nejdřív mého bratra, a potom mě. Se zájmem si nás prohlíží, a nakonec se zaměří jen na mě. Sjíždí mě očima, jako kdybych byla opět objekt v muzeu. Odkašlu si a cítím, jak mi Scott ochranářsky položí ruku na záda.

„Jmenuji se pan Tish a odvedu Vás za pane Woodem." Při vyslovení jeho jména se podívá na Tylera, ten však nevykazuje žádnou reakci. „Následujte mě k výtahu." Řekne nakonec a než vyrazíme, ještě jednou si mě prohlédne.

Nechápavě se podívám na Scotta. Proč si nás tak prohlížel? Ten však jen pokrčí rameny a rozejde se za tím mužem.

Neochotně ho následuju s ostatními.

Cesta ke kanceláři pana Wooda probíhá v tichosti, jako obvykle. Byť by se za normálních okolností bavil aspoň Scott s Jackenem, teď jdou mlčky a sledují jen cestu před sebou. Chladné stěny okolo mě mě nenechávají klidnou. Mám pocit, že mi tělem každým krokem prochází známý chlad a já se za chvíli bezvládně sesunu k zemi.

Mé myšlenky přeruší až zaklepání na dveře a následné otevření. Aniž bychom museli cokoliv říkat nebo namítat, jsme strčeni pane Tishem do kanceláře pana Wooda a společně s ním za námi zaklapne dveře.

Rozhlédnu se po místnosti. Velký černý stůl je z obou stran obklopen skříněmi stejné barvy. Ve volných policích ve stolech a mezi šuplíky jsou vidět papíry v deskách, různé složky a chaos papírů na stole pana Wooda kanceláři moc útulnosti nedodává. Místnost není zrovna největší, ale všichni se sem vejdeme. Když si přestanu prohlížet místnost svoji pozornost zaměřím na blonďaté vlasy se světle hnědými odrosty. Madison Agronyová sedí přes stůl naproti panu Woodovi a ruce má opřené o opěrky.

To mě mohlo napadnout, že už tu dávno bude. Kdo mi tu ale chybí je Frankie.

„Kde je Frankie?" zeptám potichu směrem k Ashley, která se začně rozhlížet, jako by snad šla celou dobu s námi. Pokrčí ramena a než stačí něco říct promluví pan Wood.

„Vaší malé kamarádce dáme samozřejmě vědět o této rychlé a neplánované schůzce. Bohužel jsem se to dozvěděl až nyní, takže jsem se Vás pokusil sehnat všechny, ale jak říkám, bylo to narychlo." Začal pan Wood a mě překvapila upřímnost a vlídnost v jeho hlase.

Nebudu lhát, že jsem se na něj nedívala zaraženě. V mých představách to byl stejný sobec a povrchní člověk jako otec té nabarvené blondýny, která vypadala, že jí celá tahle schůzka jenom otravuje.

„Nebudu chodit kolem horké kaše, řeknu to narovinu." Pokračoval pan Wood a přeskládal si rychle nějaké papíry na stole, aby měl více prostoru pro nové, které si vyndal ze šuplíku.

Začal jimi listovat a mírně nakrčil obočí. Všimla jsem si jisté podobnosti mezi ním a Tylerem. Vlastně čím jsem ho pozorovala déle, tím si byli podobnější. I pan Wood měl černé vlasy, ostře řezanou čelist a v obleku vypadala jeho postava vypracovaně. Podívala jsem se pro jistotu ještě na Tylera a opravdu mi připadalo, že se dívám jen na mladší verzi muže, který se tak dlouhou dobu přehraboval papíry.

„Jistě víte, že jste nedokončili cvičení, takže dle pravidel ho musíte dokončit v jiném čase a bohužel toto nezařizuji já, ani tomu nijak nerozumím, takže Vám přesně nemůžu říct o co se bude jednat, ale..." poškrábe se na krku a já si pomyslím, kolik stresu do celé kanceláře vyzařuje. Když k nám zvedne oči, jako první se samozřejmě podívá na svého syna. Tyler však vypadá, že ho přítomnost otce vůbec nezajímá. Za to pan Wood má v očích něco, co vypadá jako lítost. Pohledem se poté zastaví u mě. Hnědé oči se mi zabodnou do těch mých a malinko nakrčí obočí.

Zná mě?

Kdo by tě tu neznal Bryano? Jsi ta holka, která skoro promrzla na kost. Byl by zázrak, kdyby to vedení nevědělo.

Uhnu pohledem a zaměřím se na ty papíry na jeho stole. Cítím na sobě ještě chvíli jeho pohled, než pokračuje.

„Většinou se o nedokončená cvičení a jejich řešení stará Trevis, ale ten je momentálně bohužel mimo, takže jsem vaši skupinu dostal na starost já. Jak jsem řekl, nevím, jak to chodí, ale vybral jsem místo a čas, takže tady to máte..." Rozdá nám papíry na kterém je provizorně napsaný čas, zítra ráno a místo, ve kterém jsem opět nebyla. „Nějaké otázky?"

Se zájmem i nepochopením ho pozoruji. Vyjadřuje se tak...mile.

Když nikdo nic neříká pokývne hlavou spíš pro sebe, jako kdyby si v hlavě odříkával, co všechno nám řekl, a jestli na něco nezapomněl.

„Pan Tish na Vás bude opět čekat v hale." Rukou ukáže na muže, který mlčky stojí u dveří a jen kýve hlavou.

„Měl bych otázku." Ozve se Scott. Trhnu hlavou směrem k němu. Pan Wood naznačí, že poslouchá. „Někteří z nás už překročili hranici dospělosti. Rád bych se zeptal, jestli budeme převeleni do táborů mužů a žen." Když to dořekne myslím, že asi omdlím.

Nemůžou ho převelet z mého tábora. Vím, že jsme v dětech a on už dávno dítě není, ale nesmí nás rozdělit, už takhle mám pocit, že ho brzy ztratím s přibývající možností výběru, ale takhle by to bylo mnohem dřív, a myslím, že bych to snášela ještě hůř. Nevěděla jsem, jak dlouho jsem v bunkru byla, ale rozhodně jsem si byla jistá, že mi ještě 21 let nebylo. Za to Scottovi ano.

Pan Wood si podepře bradu rukou a chvilku se na něho přemýšlivě dívá. Já očima sjedu k té židli, kde stále mlčky sedí Madison a tváří se, že jí to tu všechno patří.

„Zeptám se na váš dotaz. To je všechno, co můžu nyní udělat. Je tu hodně lidí, kteří mají být převeleni, ale bohužel je s tím spojeno mnoho papírování, nové dokumenty jedinců a momentálně by to vytvořilo jenom chaos ve veškeré dokumentaci, ale i průběhu cvičení. Ale zeptám se, jak se dál situace řeší, jelikož nejste jediní. Nemohu Vám ale slíbit, zda se to uskuteční v blízké době." Odpoví pan Wood.

Nedokázala jsem si představit, že by ode mě Scotta odtrhli. Stejně jako Charlieho, i Scotta by mi vytrhli z náruče a já už bych ho nikdy neviděla. Při té představě mnou projel znovu ten stejný a známý chlad.

___

„Takže, dneska v noci jdeme prozkoumat tenhle zpropadenej tábor." Prohlásí s nadšením Jacken, když už míříme ke svým pokojům. Tyler s Madison zůstali v kanceláři pana Wooda, takže jsme jen ve čtyřech mířili zpět.

„Vy to opravdu chcete udělat?" Povytáhnu obočí. Nikdy jsem se o bunkr nezajímala, nikdy jsem k tomu neměla důvod. Byla jsem ráda, že snáším svůj pokoj, natož, abych zjišťovala labyrint, v jakém jsme vězněni.

„Odpověď ne neberu jako odpověď. Dnes až zhasnou světla, jakmile uslyšíte klepání, jde se." S těmi slovy se Jacken rozloučil a zmizel na schodišti vedoucí na jeho patro.

„Neboj se, co by se nám mohlo stát?" řekne s úsměvem Ashley a v očích se jí objeví malé jiskřičky.

No právě Ashley, co by se nám mohlo ještě stát?