Poslední paprsek

I. Za zdmi bunkru

„Bryan.''

„Bryan."

„Bryano!"

Někdo mi sundá sluchátka z uší. Naštvaně se pustím na zem a otočím na dotyčného. Scott, můj starší bratr, na mě ustaraně shlíží. Zkřivím obličej do úšklebku a vezmu si od něho svoje sluchátka.

„Neměla by ses takhle přepínat. Cvičíš až moc." Prohlásí a jednou rukou se chytne tyče, ke které jsem se přitahovala. S protočením očí se napiju z flašky.

„Když nebudu cvičit, nikdy nebudu nejlepší." Řeknu tu stejnou větu jako vždy.

Scott mi se smíchem položí ruku na rameno. Vzteky mi zrudnou tváře. „Nemusíš být nejlepší."

Jemu se to povídalo, když on sám byl na seznamu nejlepších. Jeho jméno se tyčilo na tabuli v Hale na třetím místě. Třetí nejschopnější člověk v táboře. Ten, kterého nejpravděpodobněji vyberou. Ale já? Jestli jsem byla tak dvacátá, třicátá? Kéžby Bryano, ty jsi možná tak třináctá od konce.

„Ven se dostane jenom sedm nejlepších lidí, tak mě nezdržuj." Sundám jeho ruku z ramene a zaměřím se znovu na tyč.

Byla jsem proti němu malinká, takže na tyč jsem musela vyskočit, abych se jí chytla. Nacházeli jsme se v malé provizorní tělocvičně, kterou nám Organizace nechala zařídit, abychom se mohli zdokonalovat a sílit. Nebylo tu moc strojů na posilování, ale muselo to pro naše potřeby stačit. Nikdo si nemohl stěžovat. Museli jsme být přeci rádi, že jsme patřili mezi hrstku zachráněných.

„Do dalšího výběru už moc času nezbývá." Řekne a já se opět frustrovaně spustím na zem.

Každý měsíc, se z každého tábora vybere sedm nejlepších lidí, kteří perfektně zvládají přežití v umělých simulacích toho, co je za branami tábora. Ať už je to vypořádání se zimou, nebo tmou. Každý měsíc Organizace vysílá tyhle lidi, aby zjistili, jak to vypadá venku za branami toho prašivého bunkru, protože oni nemají koule jít tam sami. Asi jen třikrát se stalo, že se někdo vrátil, ale zemřel pár dnů po návratu do tábora, kvůli změně podmínek. Alespoň to nám Organizace tvrdila. Z toho a několik dalších životně důležitých důvodů se nikdo moc nehrnul do toho být nejlepší a jít ven. Až na mě.

„Super, tak to mám ještě čas dostat se do první sedmičky." Vjedu si rukou do vlasů a svezu se na zem. Opřu si hlavu o zeď a snažím se zhluboka dýchat. Scott si přisedne, aniž by na to cokoliv řekl. „Nechci abys tam šel sám, už jsme sami Scotte, nechci přijít i o tebe, pokud půjdeš ven, tak chci jít taky." Zamrkám, abych rozehnala slzy, které si razí cestu ven. Už jsem se nabrečela dost. Potřebovala jsem se uvolnit, ale tyhle slova co jsem říkala, mi žádnou úlevu nepřinášela. Ba naopak.

„Nenechal bych tě tu." Zasměje se. Říkal to pokaždé, ale já věděla, že pokud Organizace zasáhne, nebude mít na výběr. Nechá mě tu v zajetí ledových stěn. V hrobě, který nás tu všechny postupně zadusí.

„Chci jít ven, protože to bude znamenat, že máma, táta i Charlie neumřeli zbytečně." Do očí se mi opět nahrnou slzy.

V ruce svírám propocené tričko. Opravdu jsem na sobě hodně makala, potřebovala jsem být jednou z nejlepších, ne proto, abych si něco dokázala, ale kvůli své rodině.

Když to všechno začalo, Organizace začala převážet lidi do bunkrů a třídila je do čtyřiceti táborů. Díky tomu, že oba moji rodiče pracovali pro Organizaci, jsme měli převoz jistý. Ten den pro nás přijelo speciální auto. Zatímco se na náměstí třídili lidé do tří skupin – ženy, muži a děti – my jsme beze slova nasedli do auta, které nás odvezlo rovnou na letiště. Letěli jsme s dalšími zaměstnanci, kteří měli přednost. Máma byla astronomka a táta měl něco společného s počítačovými systémy – ani jsem pořádně nevěděla, co přesně dělá. Popravdě, ani nevím, co se dělo potom, protože jsem většinu cesty zaspala. Někdy přemýšlím, jestli to nebylo záměrné. Probudila jsem se až v autě, někde uprostřed norské divočiny. Byl to zvláštní pocit, jako by se mi zdál sen. Z okna jsem pozorovala zasněženou krajinu a v hlavě mi zněla jediná myšlenka – že přírodu možná vidím naposledy. Abych se ale dostala k té podstatnější věci, k důvodu, proč nesnáším organizaci, život v táboře, a proč chci tak moc vypadnout ven.