Poslední paprsek

VI. Hlášení o selhání

Pan Tish prochází chladnou chodbou směrem ke kanceláři pana Agronyho. Nervózně si uvolní kravatu a setře si z čela pot. Strach, který z něho vyzařuje by snad viděli všichni kolem. Pomalu se začne rozkašlávat, aby neměl před panem Agronym roztřesený hlas.

V hlavě mu koluje nejedna myšlenka, jak mu má zprávu sdělit. Ale čím víc nad tím přemýšlí, tím je víc nervózní.

Pan Agrony je tu něco jako prezident. Jedno špatné slovo a pošle vás do ledového pekla tam venku.

Už je skoro před dveřmi, když se zastaví a ohlédne se za sebe. Chodba je prázdná. Z jiných dveří nejde žádný zvuk. Cítí se, jako by šel na popravu. Polkne a snaží se dostat pryč ten knedlík v krku, který má.

Hlasitě si oddechne a dotkne se ledové zdi. Chladný kov ho nepříjemně mrazí na ruce. On tam však dál stojí a nechává do svého těla pronikat chlad. Kdyby mohl, utekl by odtud někam daleko.

Před ním se najednou otevřou dveře a on se pohotově narovná. Ze dveří pana Agronyho vyjde mladá černovlasá žena v kostýmku na vysokých podpatcích. Zadívá se do svého bloku, který drží v pravé ruce. Pan Tish se nervózně rozhlédne a čeká, co se bude dít. Nechce mluvit s panem Agronym, nejraději by ho už nikdy neviděl.

„Pan Tish?" Pohlédne na něj žena.

Už pochopil, že není cesty zpět. Přikývne, jelikož se mu slova vzpříčila v krku a on není schopen vydat ani hlásku.

Žena se na něj podívá a zkoumavě si ho prohlédne. Muž menšího vzrůstu, s jemným strništěm na tváři a oblečený do černých kalhot a bílé košile s uvolněnou kravatou. Pan Tish si všimne, kam její oči směřují a v rychlosti si utáhne kravatu. Sevře se mu hrdlo ještě víc.

„Ohlásil jste se u pana Agronyho?" Zeptá se ho po chvíli a listuje přitom blokem. Chvíli mu trvá, než mu dojde, co po něm vlastně chce.

„Ne..ene." Zakoktá a opět si hlasitě odfrkne. Žena mu nevěnuje pozornost. Pan Tish se vzpřímeně postaví a sebere veškerou hrdost. „Je to naléhavé." Řekne pevným hlasem, ale uvnitř se třese jako čerstvě narozené káčátko. Žena víc otevře dveře a trochu poodstoupí. Pan Tish pochopí, že je to znamení, že může jít dál. Ještě jednou si odkašle a vstoupí do místnosti.

Ocitne se v menší kanceláři s jedním stolem a několika skříněmi s šuplíky. Po pravé ruce má dveře do jeho kanceláře. Žena se posadí k jejímu stolu a rozevře tenkou složku, kterou má připravenou na stole.

„Astronom?" Přečte něco ze složky. Pan Tish pochopí, že na stole leží jeho složka, kde má zaznamenané informace o něm. Žena se divně zakření, povytáhne obočí a rukou ukáže na dveře od kanceláře. „Dnes nemá moc dobrou náladu." Pronese, aniž by se podívala na pana Tishe. Ten už má ruku na klice a v hlavě mu proběhne myšlenka, kdy má pan Agrony dobrou náladu?

Dveře se se skřípáním otevřou. Jsou těžší než dveře, které vedou k sekretářce. Upřímně tu ženu lituje.

Vejde do místnosti. Kancelář se skládá z jednoho velkého stolu a několika skříní, za stolem je potom na zdi vytapetovaný obraz lesa, kde přes stromy jemně prosvítá sluneční světlo. Pan Agrony k němu vzhlédne od stolu a ukáže na židli na protější straně. Pan Tish se bez váhání posadí.

„Stalo se něco naléhavého, pane Tishi?" Zeptá se pan Agrony bez jakékoliv milé nebo nemilé reakce. Pan Tish je od něj na takové chování zvyklý. „Snad se něco nestalo v táboře?"

„Svým způsobem stalo, ne však táboru jako budově, nýbrž jednomu členu." Po zádech mu steče kapka potu.

„Poslouchám." Vyzve ho pan Agrony.

„Jedna dívka z našeho táboru teď leží na nemocničním patře. Je v péči lékařů a..."

„Pane Tishi, kdybyste mi měl říkat o každém člověku, který je v péči lékařů, byli bychom tu do zítra. Máme hodně zraněných, nebo nachlazených lidí, jedna malá holka není výjimkou, která by mě zajímala." Řekne bez zájmu.

Pan Tish zakroutí hlavou, čímž si vyslouží nechápavý výraz ve tváři svého nadřízeného. Jak se mu opovažuje odporovat? „Tato malá holka by vás měla zajímat." Protestuje.

Pan Agrony zaujatě pozvedne obočí. „Máte k tomu patřičný důvod, pane Tishi?" Řekne s pohrdáním v hlase.

Jak ho pan Tish nenávidí.

„Jak jistě víte, teď probíhá cvičení. Ale skupinu, ve které byla i vaše dcera, museli ze simulace odpojit, jelikož ta malá holka, jak jí nazýváte, byla silně podchlazená, v bezvědomí. V simulaci je před chladem chrání speciální oblek, té dívce vůbec neměla být zima, a kdyby si jejího selhání nevšimli dřív, mohla být už dávno mrtvá. Byla šíleně podchlazená, jak říkám, když ji odpojili, byla v bezvědomí a studená jako led." Řekne naléhavě pan Tish. Vůbec se mu tato zpráva nelíbí. Tu slečnu znal, nebo ji spíš znal jako malou holku, která byla tak veselá, že dokázala obměkčit i toho největšího mrzouta. Ale vyrostla z ní silná slečna, která nyní bojuje o svůj život.

„To není možné." Řekne odmítavě pan Agrony.

„Ujišťuji vás pane, že je to více než skutečné. Něco muselo selhat, některý z přístrojů..."

„To je vyloučeno! Tento tábor je jeden z nejlepších a nejvybavenějších. Máme tu nejnovější přístroje, máme tu dokonce mnohem větší možnosti než v ostatních táborech, to, co mi tu říkáte, je vyloučeno." Pan Agrony se na znamení autoritu postaví za svým stolem, až se mu paprsky slunce na obraze za ním obtáčejí kolem hlavy jako svatozář. Zářivá božská koruna.

„Pane, je potřeba situaci vyřešit. Stává se to příliš často, a my vás o tom informujeme už nějaký čas..." Nedořekne větu, jelikož při pohledu na pana Agronyho strachy oněmí.

„Chci všechny záznamy. Spojte se s vedením jiných táborů a ujistěte se, že je vše v pořádku. Očekávám, že mi předáte jasné zprávy!"

Pan Tish horlivě přikývne.

„O další tábor přijít nemůžeme." Řekne si spíš pro sebe pan Agrony, pan Tish ho ale stejně moc dobře slyší. Nic však neřekne.

„Kdo je ta dívka?" Zeptá se pan Agrony.

„Bryana Reifová."

Pan Agrony na něj upřel zrak.

„Reifová?" Zopakuje její příjmení a něco se v jeho obličeji změní. Pan Tish však nedokáže odhadnout co.

„Pane?" Osloví ho opatrně Pan Tish.

„Jak jsem řekl, chci všechny záznamy!" To je poslední, co mu řekne.

Pan Tish opustí kancelář, a když se ocitne na prázdné chodbě, silně narazí do zdi, když se o ní opře.

Už tolikrát přemýšlel nad tím, co tu vlastně dělá. Když zjistil, kdo ona dívka byla, všechny myšlenky, které mu kolovaly hluboko v hlavě vyplavaly na povrch. On měl svou teorii. Napadlo ho to už tolikrát. Vždy, když někdo odešel za brány tábora a nevrátil se. Napadlo ho, co když tam venku neumřeli? Co když Slunce vlastně nikdy nezaniklo? Nikdo přeci neviděl, jak nebo kdy se to stalo. Co když se jednoduše vědci spletli? Stačila malá chybička a...

Co když jsou tam venku všichni ti lidé, kteří odešli a žijí si spokojený život, protože Slunce nikdy nezaniklo? Co když se ti lidé vrátili, aby jim právě toto řekli? Aby je informovali, že všechno byla pouhá lež? Pouhá chyba?

Jenže za každou s těchto myšlenek ho mohl čekat trest. A pan Tish si svého života vážil až příliš na to, aby se o nich začal aktivně zajímal. Ne, pan Tish se odlepí od zdi a odchází prázdnou chodbou.