Poslední paprsek

V. Výkřik v mrazu

Z ledové kry jsme vyšli asi před dvěma dni, soudě podle spánku. Moje tělo už svírá obrovský hlad, jsem dehydratovaná a míru vyčerpanosti už ani nedokážu odhadnout. Což je divné, protože vyčerpanost má být to jediné, co mám pociťovat. Hlad ani žízeň ne.

Všichni už jdeme z posledních sil. Frankie už nezvládá sama jít, jak je malá. Tyler se jí pokouší nést, ale i na něm už je znát vyčerpání.

Všichni jsou na pokraji sil.

„Měli bychom už něco najít, takhle tu jen chodíme a nic z toho." Řekne Ashley a nohy se jí trochu podlomí. Rukou jí chytím za loket a ona tak nespadne na zem. Vděčně se na mě podívá. Kývnu hlavou a pokračujeme dál v cestě.

Všichni jsme zticha. Je slyšet pouze praskání sněhu pod nohama a ševelení větru, který se do nás opírá. Navíc tu není opět nic, než jen rozlehlá planina pokryta leden a sněhem. Začínám mít pocit, že tahle simulace tak lehká nebude. Jdeme už dlouho, a já si všímám, že jediná, která se cítí dehydratovaná jsem já. Všichni jsou jen vyčerpaní chozením, ale hlad ani žízeň nepociťují. Měli by nám něco už poslat, jinak tu všichni umřeme. To není možný, dávno už nám měli něco poslat, musí vědět, že jsme na pokraji sil.

„Nic tu není!" Vypraví ze sebe Ashley a rukama si obejme paže. Zklamaný výraz Scotta byl teď více než viditelný.

„Musíme jít dál, nemůžeme se zastavovat." Řekne Jacken, ale přitom se dívá na Scotta, jakoby čekal, jestli s tím bude souhlasit.

„Měli by nám něco poslat." Řeknu si pro sebe a nohu zaryju do sněhu. Začínám být čím dál tím víc unavená. Nohy mě už dlouho neudrží.

„Já už nemůžu." Ozve se Madison. Krve by se ve mně nedořezal.

„Nikdo z nás nemůže!" Otočím se na ní a vyštěknu. Už jsem tak unavená, že ani vztek pořádně neudržím v sobě. Madison se na mě zaraženě kouká a pusu mám mírně pootevřenou. „Nikdo z nás nemůže." Řeknu klidněji a pohledem sjedu k Tylerovi, který mi ho mlčky opětuje. Nedokážu vyčíst jeho pocity. Zvládám se soustředit jen na to, jak moje tělo potřebuje živiny.

„Rozhlédněte se, třeba něco uvidíme." Řekne Tyler a posune si Frankie na ruce. Všichni přikývneme a začneme se rozhlížet, ale nic není vidět. Navíc se zvedne vítr.

„Široko daleko nic nevidím." Řekne Scott a já zvednu hlavu na simulační nebe. Vypadá to, že přichází sněhová bouře, měli bychom se schovat.

„To počasí nevypadá vůbec dobře." Prohodí Tyler a rozhlédne se kolem sebe. Začíná čím dál tím víc sněžit a vítr do nás tvrdě naráží. Sotva jsou slyšet naše slova.

Začne hustě sněžit.

„Jak daleko jsme od té kry?" Řekne Madison a otočí se za sebe, jenže kvůli hustému sněžení nic nevidí.

„Musíme se schovat." Zakřičím, ale vítr má slova udusí. Opírá se mi do obličeje a nepříjemně mrazí. Uvolněné prameny z copanu mi bouřlivě vlajou kolem obličeje a zbytkem těla mi projede chlad. Zatnu ruce v pěst a silně stisknu rty k sobě. Je mi zima. Začínám trošku zmatkovat.

Zima? Neměla by mi být zima.

Všichni okolo se rozhlížejí a snaží se najít alespoň malou kru, kam bychom se vešli a mohli se schovat.

„Přes ten sníh není nic vidět." Zakřičí Madison do větru a z culíku se jí uvolní několik blonďatých pramenů.

„No neříkej." Odpovím jí sarkasticky a silně doufám, že to slyšela. Jenže má pravdu. Přes stále hustší sněžení není nic vidět a vítr nám nedovoluje se lehce pohybovat. Udělám krok a ruce natáhnu před sebe proti větru a sněhu. Každá sněhová vločka, která mi prudce dopadne na obličej, mě zamrazí jako led. Štípne mě do pokožky a já čím dál tím víc cítím na svém těle zimu. Začínají se mi klepat ruce. Stisknu je silně v pěst a snažím se zahnat chlad. Co to se mnou sakra je? Neměla by mi být zima, neměla!

Udělám krok do předu a snažím se dostat z toho dosahu prudkých vloček, jenže pohyb je těžký kvůli směru větru, a navíc je sněžení všude stejně prudké. Někde za mnou někdo něco zařve, ale přes vítr ho neslyším, a mám pocit, že jsem se od skupiny vzdálila.

Pořád se snažím pokračovat vpřed. Sněží tak hodně, že není vidět na krok. Vítr mi duní v uších a já tak v hlavě nemám místo ani na vlastní myšlenky, které by třeba věděly, co dělat.

Jeden krok, druhý krok....

„Sakra!" Zaječím a přepadnu na studenou zem. Nohou mi projede ostrá bolest, která se začíná stupňovat.

„Debilní ledový kry!" Zaúpím a chytnu si nohu. Vypadá to, že jsem si jí i přes oblek sedřela a teče mi krev. Nedokážu to říct přesně, protože vidím jen bílou mlhu všude kolem mě. Jenže krev by neměla být možná. Co se to sakra děje.

Pokusím se zvednout. Do nohy mi opět vystřelí krutá bolest a já se svalím zpátky na zem.

„No tak, zvedni se!" Říkám si sama pro sebe a snažím si dodat trochu síly.

„Sakra!" Můj hlas tlumí látka obleku na paži, do které se koušu od bolesti. Jedna ruka mi sjede na zem.

Okamžitě vystřelí zpátky na moji nohu a já trošku poodskočím taky. Celou ruku mám v jednom ohni. Nejdřív mě napadne, že jsem si jí taky rozřízla, jako nohu, ale když ruku zkoumám těsně před obličejem, vidím jenom, jak mi na ní dopadají vločky a prudký vítr je zase rychle odnáší pryč.

Proč je mi zima?

Hlava mi začíná pracovat na plný otáčky. Nejenže nevím, co mám dělat, ale taky nevím, proč mi je už od začátku čím dál tím větší zima. Oblek je naprogramovaný tak, aby nás před chladem chránil, navíc máme na sobě v realitě čipy, které nám do těla vysílají potřebné teplo...tak proč?

Kousnu se do rtu a zkusím zavolat něčí jméno.

„Scotte?" Zakřičím a opět se kousnu do paže. Cítím, jak mi v noze pulzuje krev, která se rychlým proudem dostává ven z rány.

„Ashley?" Zkusím to znova. Hlas se mi láme, a já ani nevím, kde jsem to vlastně skončila. Kde jste parto?

„Tylere!" Hlas se mi čím dál tím víc láme a já se zajíkám.

„Jackene?!" Zaúpím bolestí, která mi pulzuje v noze a najednou mi začne být ukrutná zima.

„Scotte!!" Zařvu naposledy a z očí mi vyhrknou slzy z bolesti, která mi pulzuje už celým tělem.

Tělo se mi začne otřásat. Najednou cítím na každé části svého těla, jako kdyby se do mě zabodávalo tisíc nožů. Nůž vedle nože. Píchá mě to a tělo to přenáší do třesu. To pálí. Začne se mi klepat spodní ret a já cítím, jak mi popraská chladem. Čelist už si jede svojí třesoucí písničku a tělo tuhne. Pálí mě a štípě mě pokožka. Sakra holka, zůstaň silná!

Roztřesenou ruku se snažím dostat na spánek, abych vypla speciální brýle. Je mi obrovská zima. Nemůžu se už skoro hýbat, všude kolem mě je sněhová bouře, ze všech stran do mě buší vítr a přidává se k tomu husté sněžení. Není vidět na krok a sněhové vločky vytvářejí oslepující bílou mlhu.

Krvácí mi noha!

Zamrkám, abych z očí vyhnala všechny slzy, které se mi nekontrolovatelně řinou po tváři. Brečím jako malá holka. Ze zimy, bolesti a klimatických podmínek. Nikdy jsem na cvičeních nic podobného nezažila. Na minutku se mi rozjasní před očima a já vidět malou rudou skvrnu pod sebou. Zima má přeci krvácení zastavit, tak proč pořád krvácím?

Klepu se doslova celá. Tělo mám čím dál tím víc ztuhlé, konečně ruku dostanu ke spánku, abych vypnula speciální brýle.

Uslyším tiché pípnutí a v tu ránu vidím tmu. Než mi ztuhlá ruka zimou stačí dopadnout na ledovou zem, už neslyším ani hukot větru.

...Zůstaň silná...

Ticho.