Poslední paprsek

XVIII. Poslední krok do prázdna

Po tom, co se vzbudíme z provizorního spánku se vydáme na cestu. Chatu necháme za sebou a Erik s Iliie nás doprovází. Tyler mě s Jackenem slíbil vysvětlení. Ještě se k němu ale nějak nedostal.

Po očku sourozence sleduju. Takhle vypadají neškodně. Až na holku, která je v našem táboře, ale nerozumí nás. A ty její oči.

Noha se mi zaboří do sněhu. Podívám se do něj a vzpomenu si na mráz, který mi projížděl celým tělem. Stisknu rty a v duchu zanadávám. Podívám se na Tylera mlčky kráčejícího vedle Erika. Jacken se naopak drží blízko mě. Nejdřív jsem to brala jako ochranářské gesto, kdybych se opět dostala do ledového stavu, ale čím déle jdeme, všímám si, jeho zkoumavých pohledů. Pro mě trochu ochranářské zklamání. Jeho nedůvěra vůči sourozencům je do očí bijící. Když se na mě podívá, usměju se. Úsměv mi oplatí, ale hned se zase zapozoruje do jejich zad.

Jdeme do vyčerpání. Nohy už se mi motají a bolí. Každý krok už mi vystřeluje do těla bolest a píchá mě u boku. Zastavím se a opřu se o strom. Jacken udělá to samé. Zrychleně oddechuje.

„Můžeme jít kamkoliv." Rozhlédnu se opět po lese. Široko daleko tu není nic než jen stromy zaváté sněhem. Jacken souhlasně přikývne.

„Druhé cvičení nás má vždycky jen unavit a otestovat, jak moc jsme odolný vůči tomu všemu." Řekne podrážděně a projede si tmavé vlasy.

Přemýšlivě si ho prohlédnu. „Co všechno víš o náhradním cvičení?"

„Jen že to s dokončením a náhradou nemá nic společného. Chtějí tě prostě co nejvíc unavit, a dostat na delší dobu mimo." Odtrhne oči od Erika a Illie a zadívá se na mě, jakoby chtěl význam svých slov zdůraznit.

„Mimo?"

„Pamatuješ na ten sklad? Jak na tebe spadla krabice a něco se z ní vysypalo?" Zeptá se a trochu ztiší hlas. Pohledem zkontroluji vzdálenost od ostatních. Přikývnu. Je pravda, že jsem se ani neptala, co našli, když jsme s Tylerem odešli.

„Vysypalo se hodně papírů. Hromady složek se jmény a fotkami dětí, dospělých a všechny označené červeným razítkem přes text. Všechno se to promíchalo a mi pořádně nevěděli, na co se vlastně díváme. Ale on by to určitě věděl." Hlavou kývne směrem k Tylerovi. Vedle něho stojí Erik a já si nejsem jistá, jestli Jacken myslí, že by to věděl Tyler nebo Erik.

Oba by to určitě věděli.

Ovane mě studený vítr. Na těle mi naskočí husí kůže. Ošiju se. Znovu ne.

„Měli bychom jít, dokud máme dost sil." Zavolá na nás Erik tím svým přízvukem.

Kývnu Jackenovi na souhlas, že rozumím jeho slovům a vydáme se za ostatními.

„Proč by nás chtěla organizace v náhradním cvičení udržet na nějaký čas mimo?" Nedochází mi.

Jacken oddechuje vedle mě, cesta sněhem ho dle jeho obličeje moc nebaví. „Proč by nám vůbec dávala organizace nějaký náhradní cvičení." Odpoví a významně se na mě podívá. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela. „Ne ještě líp, proč by nám dávala vůbec nějaký cvičení." Řekne si už spíš pro sebe.

Zvednu pohled k Tylerovi. Oblek se mu napíná na zádech a těsně obepíná jeho široká ramena. On to bude určitě vědět. Musím najít nějakou příležitost, aby řekl vše, co o situaci v bunkru ví. Přeci jen, mi tak trochu naznačil, že mi dá možnost vědět tolik, co on.

Dál jsme šli opět mlčky. Byl slyšet jen lehký vítr a všudypřítomné praskání sněhu pod nohama. Nikdo si nepovídal, nejspíš jsme nechtěli plýtvat síly. Nikdo nevěděl, jak dlouho půjdeme. Už mi to všechno přišla jako jedna velká ironie. Dokud se před námi neustoupil les a my to uviděli.