Poslední paprsek

XVII. Hra na přežití

Bílé světlo mi prosvítá za zavřenýma očima. Pokusím se opatrně je otevřít. Nadechnu se, ale žádný čerství vzduch neucítím, jako dlouho už ne. Posadím se a ruka mi zajede do sněhu. Leknu se, rychle ji vyndám a vyskočím na nohy. Za mnou je kmen stromu, nevšimnu si ho, narazím do něj zády a přepadnu do předu. Tam mě zachytí ruce.

Chytnu si hlavu. Bolí mě a chce se mi zvracet. Což je zvláštní pocit, když výživu mám zajištěnou pomocí hadiček. Zhluboka se nadechnu a ruce mě narovnají.

Podívám se do těch zelených očí a kdybych nebyl v takovém stavu, v jakém se cítím, začala bych mu nadávat. Už podruhé mě viděl v tom nejhorším stavu.

„Je ti líp?" Zeptá se a já po něm hodím zlostný pohled. „Jo, jsi zpátky." Zasměje se a pomůže mi si zpátky sednout. Nechám si pomoct, ale stejně jeho ruce pořád odstrkuju.

„Co se stalo?" Řeknu potichu a dojde mi, že mi přeskočil hlas. Zarazím se. Jsme dál od chaty, venku a na začátku lesa.

„Zkolabovala jsi. Asi to samé, co minulé cvičení." Řekne a zkoumavě se na mě podívá.

„Co?" Snažím se vyhnout jeho pohledu.

„Byla jsi úplně ledová." Řekne a já opět znervózním. To mi řekli i minule, ale jak to, že teď jsem pořád tady, a ne v táboře na ošetřovně, kde jsem se probudila minule?

„Taky jsem ledová královna." Řeknu uštěpačně, ale potom se usměju, když vidím ten Tylerův dokonalý úsměv.

„Pořádně jsi mě vyděsila." Řekne a já protočím oči.

„Neměl bys koho otravovat viď? Protože tě všichni kromě mě milujou." Řeknu znechuceně. A on se na mě podívá. Teď už se neusměje.

„Přesně proto." Řekne po chvíli a dál mě zkoumá.

„Jak dlouho jsem byla mimo?"

„Pár hodin."

Vytřeštím oči.

„Cože? Mohla jsem být už dávno mrtvá, proč nás nevzali zpátky?" Rozčílím se a chci se zvednout, ale Tyler mě zarazí.

„Protože takhle to v opravným cvičení nefunguje." Řekne a já po něm střelím pohledem. Cože?

„Řekni mi, co všechno ještě nevím sakra." Odseknu a zlostně ho propaluju očima. On mě těma jeho ale opět sváže, a kdybych měla nějakou nadpřirozenou moc, byla bych si jistá, že mi chce všechno, co ví předat skrz jeho oči.

„Když nedokončíš oficiální cvičení, tak jdeš na opravný..."

„To vím, dál." Přeruším ho a on se na mě vyčítavě podívá, že ho nenechám mluvit. Očima mu řeknu, že plýtvá časem, i když ho máme ve skutečnosti dost, a aby pokračoval.

„Když nedokončíš normální cvičení, všichni to berou tak, že si to prostě nezvládnul, že na to nemáš, můžeš mít ve skupině jen jednoho neschopnýho a deset schopnejch, ale když selže jeden, vezeš se s ní. To je pravidlo skupiny." Řekl a počkal, až to zpracuju. Jeho slova jsem si pro sebe v hlavě přeříkala ještě jednou. „Když selžeš, pošlou tě na opravný cvičení, není to proto, že chtějí, abys našel nějakou debilní věc, nějakej cíl. Ve skutečnosti chtějí vědět, jak moc odolnej jseš. Když poprvé selžeš, dobrý, zapíšou si tě a začnou tě sledovat, když neuspěješ v opravným cvičení..."

„Tak co? To nechápu, co mi můžou udělat, když nenajdeme cíl v opravným cvičení? Pár už jsem jich zažila, a vždy to bylo v pohodě." Řekla jsem, ale dál ho poslouchala. Vypadalo to, že to, co říká myslí smrtelně vážně.