Poslední paprsek

XXXVII. Praskliny v iluzi bezpečí

Tentokrát jsme byli po probuzení u stolu v jídelně všichni. Ostatním jsme se zdáli jako normální skupinka, která si povídá, nebo si nás nevšímali vůbec. Což pro nás byla ta lepší varianta. Pochopili jsme, že být tu moc na očích není nejlepší, a že když si vás někdo zapamatuje, buď děláte něco hodně dobře, nebo hodně špatně a obojí vede k větší všímavosti jak lidí, tak i Organizace.

My přeskočili ostatní členy a rovnou se nechali zapamatovat Organizací.

A teď tu sedíme, díváme se kolem sebe s každým malým pohybem a snažíme se zaslechnout jakýkoliv důležitý nebo zajímavý rozhovor. Přeci jen jsme se dostali do kamerové místnosti, pomohl nám k tomu člen Organizace a Madison Agronyová na to nejspíš přišla. Očividně je to výborná herečka. A my všichni nevěříme, že bychom z toho vyvázli. Takové štěstí už neexistuje.

Při té myšlence se podívám na Jackena. Stejně, jako nám včera řekl, má vedle sebe berle opřené o stůl. Pátravými pohledy se dívá kolem sebe a přejíždí očima z podlahy až ke stropu. Vypadá, jako kdyby si tuto místnost měřil. Znervózním. Je jasné, že něco našel v časopisech Charlieho a nejspíš v tom figuruje i Madison. Jen jsem nechápala, proč nám to neřekl už včera, když jsme se všichni svěřovali. Podívám se kolem sebe a zjistím, že se Madison ještě nedostavila.

„Podívej se na ně. Všichni tu jen tak v pohodě přežívají a vůbec nemají strach." Řekne s neskrývaným opovržením Ashley.

Podívám se na skupinku lidí, která sedí nejblíž vedle nás. Tři holky se o něčem vesele baví a dva kluci se jejich řečem smějí. Jsou o pár let mladší než my. Podívám se zpátky na Ashley.

„Čeho by se báli, když žádný nebezpečí netuší?" Odpovím a Ashley nesouhlasně nakrčí nos..

Ani mi bychom to nebezpečí netušili, kdybychom se do všeho nezapletli. Napadá mě otázka, jestli bych tak byla spokojenější, kdybych nic nevěděla. Celou noc jsem nespala a přemýšlela o mámě. Co to má všechno znamenat? Už mě z toho neustálého přemýšlením nad tím, jak je možné, že se vrátila zpátky, jestli je pořád naživu a co to všechno znamená, bolí hlava.

A popravdě jsem už po těch všech posledních dnech tady neměla ani sílu nad ničím přemýšlet. Psychicky mě to vyčerpávalo.

Navíc jsem tušila, že nás čeká další rána. Ve vzduchu bylo cítit napění a strach obcházel zdi.

___

Ozve se zaklepání na dveře. Vzhlédnu od postele, a když se ozve Ashleynin hlas pozvu ji dál. Blondýnka strčí hlavu do mého pokoje a zamračí se.

„Co děláš na zemi?" Zeptá se nechápavě a vejde do pokoje. Ušklíbnu se a dál se přehrabuju v kufru s oblečením. Ashley si přisedne ke mně.

„Něco hledám." Odvětím a dál všemožně otáčím a přehazuju věci v kufru.

Ashley se na mě chvilku mlčky dívá.

„Přehazuješ to stejný oblečení už tak po pátý." Řekne jen tak mimochodem. Zpražím jí pohledem.

Nemůže vidět, že se mi na krku postavily chloupky a polilo mě horko.

„Říkala jsem, že něco hledám." Řeknu trochu podrážděně.

Ashley se na mě znovu s obavami podívá. „Nemáš tam tolik věcí, abys to už nenašla." Řekne opatrně.

Vztekle odstrčím kufr doprostřed pokoje a nahnu se pod postel.

Přece nemohla vypadnout?! Nikam jsem ji nedávala.