Poslední paprsek

XXXII. Vymazán za pravdu

Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem „v noci" spala. Vlastně jsem se jen převalovala a myslela na každý Tylerův dotek. Na jedné straně mě děsila představa, že si mě každou chvíli může ten foťák vyfotit, jak spím. Což je mimochodem vážně divný a nechutný, a na druhé straně...Musím to vůbec komentovat?

Pořád jsem ho cítila. Pořád jsem si to přehrávala, znovu a znovu. Ne že by to byla moje první pusa, to ne. Ale nikdy jsem necítila to, co teď.

A teď tu sedím nad jídlem v jídelně a necítím se vůbec ve své kůži.

„Takže..." Promluví vedle mě Ashley a omlouvá se mi, za to na ošetřovně. Celou dobu mi to vysvětluje a strašně se omlouvá. Mám jí to mít za zlé? Měla bych asi, ale já jsem teď úplně mimo. „Bry?" Osloví mě opatrně, když mě vidí, jak sedím a o ruku si opírám hlavu. Vzhlédnu a pokusím se usmát. „Takže jsme dobrý?" Zeptá se se smutnýma očima.

Široce se usměju a zakroutím hlavou. Radši tohle vyřeším později s Jackenem, než se nebavit s ní. Čím míň problémů budu mít, tím líp.

„Výborně, takže když už nejsi naštvaná, tak mě zajímá, čí je to sakra svetr?" Zamračí se na mě.

Podívám se na černý svetr, který mám na sobě a uvědomím si, že jsem v něm dokonce i spala, a potom v něm šla na snídani. Stále na něm ulpívala Tylerova vůně. Možná proto jsem ho nemohla dostat z hlavy. Než ale stihnu odpovědět, dotyčný se objeví u našeho stolu. Tyler se zastaví u Scotta a něco mu začne potichu říkat, potom se podívá na mě a trochu se usměje, když uvidí svůj svetr na mně. Pohled mu oplatím, ale po chvilce se odvrátím.

„No to mě..." Začne Ashley, ale já ji kopnu do nohy pod stolem, takže zbytek věty zamlčí. Když se na ní podívám zadržuje smích.

U stolu s námi sedí i Erik s Illie, takže mě ani nepřekvapí, když se začnou opět bavit spolu. Nutím se nedívat jejich směrem. Vím, že se na mě Tyler každou chvíli podívá a já mu nechci ten pohled oplatit.

Podívám se zpátky na blondýnku přede mnou a rozhodnu se, že to musím vyřešit s Jackenem. A radši dřív než později.

„Hej, Ash?" Upoutám její pozornost.

„Dojdu za Jackenem, tak kdybyste mě sháněli budu tam." Řeknu ji a vstanu. Přikývne. Když se podívám na kluky střetnu se s Tylerovým pohledem. Zavrtím hlavou, aby na mě nekoukal, ušklíbne se.

Aaah, stejně je to pořád otravný.

Proderu se ven z jídelny a namířím si to na ošetřovnu, tam mě jako vždy nikdo nezastaví a já můžu jít rovnou za Jackenem. Překvapí mě, když už neleží v posteli, ale sedí na křesle vedle ní.

„Ahoj, Bry, jsem vážně rád, že si přišla, hele..." Začne okamžitě, co mě uvidí. Zvednu ruku a zarazím ho.

„Jak to, že už neležíš?" Zeptám se. Jacken si poklepe na obvázaný nohy a na berle opřené o postel.

„Prý ještě tak den dva, a budu moc jít." Řekne.

„To je fajn." Řeknu, ale dál nevím, jak začít.

„Co se vlastně stalo?" Řeknu a posadím se na postel. Jacken se provinile usměje.

„Měl jsem ti to říct, ale Tyler se Scottem říkali, že bude lepší, když to nebudeš vědět, aby ti to nějak neuškodilo a neohrozilo tě to." Řekne.

Takže aby mi to neuškodilo. Proto mám foťák v pokoji?

„Jde o to, že Organizace nejspíš přišla na to, že jsem se hrabal v těch složkách, a celkově to nebylo jednou, kdy jsem se jen tak toulal po bunkru." Začne.