Poslední paprsek

II. První krok do temnoty

Vycházím z provizorní tělocvičny do patra, kde jsou naše pokoje. Prodírám se kolem skupinek lidí už převlečených a připravených na Zvonění. Pravdou je, že to tu nenávidím. Občas si pohrávám s myšlenkou, jestli by nebylo lepší zemřít než žít v ustavičném strachu – kdo zemře při cvičení, nebo jak dlouho tu vůbec vydržíme přežívat. Ponořená do vlastních úvah se dostávám ke svému pokoji.

Naše pokoje jsou rozmístěné podél dlouhých, kovově lesklých chodeb, jejichž zdi vyzařují chlad. Do pokojů se vchází těžkými dveřmi, které mají zabránit pronikání vlhkosti a chladu. I když se všude topí, upřímně řečeno, žádný komfort to není. Uvnitř je jen základní vybavení – postel, noční stolek s malým úložným prostorem na oblečení a uprostřed místnosti maličký koberec, který se sotva vejde. Někdo má na zdi i zrcadlo, třeba jako já, ale to je spíš výjimka. Pokoje jsou stísněné, navržené jen tak, aby se do nich vešly ty nejnutnější věci a ušetřilo se co nejvíce místa. Funkční, ale rozhodně ne útulné.

Sklouznu se na postel a kdybych byla jen o kousek vyšší, nohy by se mi dotýkaly zdi, u které postel končí. Často zavírám oči a přemýšlím, co bych asi právě dělala, kdyby se tohle všechno nedělo. Přestávám počítat, jak dlouho tu vlastně jsem, vnímat čas tady je nemožné. Nepohání mě zítřek, ani nemůže. Pohání mě jen touha odsud vypadnout. Organizace mi vzala všechno, a jestli mi i teď vezmou to poslední, co mám – Scotta – tak už ani nemám důvod se tady dál snažit. A to mě děsí nejvíc. Nedokázala bych tu jen tak přežívat a čekat... Na co vlastně? Na to, až tu umřu? Nebo se nějakým zázrakem dostanu ven a umřu tam? Ha, vidím, že se mé vyhlídky dost zužují.

Kleknu si na koberec před postelí a vytáhnu zpod ní kufr s věcmi. Organizace nám dovolila ponechat si jen pár osobních věcí, které jsme si sem přivezli – ať žije minimalismus a „neplýtvání". Ale aspoň máme něco, co nám připomíná náš život předtím. Já ale všechny střípky své minulosti ignoruji a místo toho vytahuji speciální oblek, ve kterém podstupujeme cvičení. Je to těsně přiléhající souprava, na které jsou připevněné čipy, které mají údajně generovat teplo – což je, upřímně řečeno, dost diskutabilní. Přesto si pod boty, které nám k obleku přidělují, vždycky vezmu teplé ponožky. Dělám to nejen kvůli dodatečnému teplu, ale i proto, že si v simulaci pak aspoň ještě trochu připadám jako člověk.

Obléknu se do soupravy a dlouhé světle hnědé vlasy spletu do copu. Krátké pramínky, které se mi ihned vysmeknou mi volně spadnou kolem obličeje a já se donutím podívat do zrcadla na stěně.

„No tak holka, je to jen další cvičení." Vystrčím bradu a polknu ten knedlík v krku co mám před každým cvičením. Nepomůže to. Stále cítím tu známou tíhu na prsou. Jako před každým cvičením. Od té doby, co mi Charlie zemřel v náručí.

Stále jsem si na to nezvykla. Pokaždé se bojím, že někdo z mojí skupiny zemře. Stejně jako zemřel Charlie. Do hlavy mi vstoupí vzpomínka na něho a oči se mi zalijí slzami. V uších mi zazní Zvonění. Rychle zamrkám a opřu se do těžkých dveří od pokoje.

Teď není čas myslet na to znovu. Už jsi se nabrečela dost...Děláš, jako bys na to nemyslela pořád. V hlavě mi zněla moje vlastní slova.

Na chodbě už se to hemží dětmi různého věku. Míjím moje vrstevníky i desetileté špunty. Nikoho z nich si příliš nevšímám. Když se tu s někým skamarádíte, většinou je to špatně pro vás. Nesmíte si někoho nechat přirůst k srdci, protože stačí jedna chyba na cvičení, a vy už toho dotyčného prostě nikdy neuvidíte.

„Bryan." Otočím se za hlasem Scotta. Míří ke mně a v těsném oblečení je vidět jeho perfektně vypracované tělo. Naštvaně zamručím. I kdybych měla další rok na přípravu, nikdy se nedostanu mezi sedm nejlepších.