Poslední paprsek

VIII. Tající ledy

Ležím na té tvrdé posteli obklopena čtyřmi ledovými stěnami a hraju si s gumičkou, jelikož se strašně nudím. Hlavou mi pořád znějí Scottova slova.

Byla jsi promrzlá, úplně ledová.

Zakroutím hlavou, abych na to nemyslela, jelikož mě to děsilo víc než jsem si byla ochotna momentálně přiznat. Vzpomínám si na ten pocit. Ve snech se mi vrací dost živě. Skoro každou noc cítím tu zimu, ten chlad, který procházel celým mým tělem a nedokážu se ho zbavit.

Jsem tam znovu. Uprostřed simulace. Všude kolem mě hustě sněží a nevidím ani na krok. Přesto se rozcházím vpřed, i když netuším, kam vlastně mířím. Sníh padá tak silně, že svět přede mnou mizí v bílé mlze, a ledový vítr mě ostře šlehá do tváře. Najednou zakopnu o něco ostrého a padám obličejem k zemi. Jakmile se vzpamatuju, projede mi nohou šílená bolest, a okamžitě cítím, jak krvácím. Snažím se vstát, ale tíha mého těla, ostrá bolest vystřelující při každém pohybu a neúprosný vichr mi brání. Ležím v tom ledu a cítím, jak mi do těla proniká chlad, který se postupně mění v necitlivost. Každá ledová vlna prochází mým tělem, až nakonec necítím vůbec nic. Pak se probudím, celá zpocená a přitisknu k sobě tenkou přikrývku. Chlad, který mě pronásleduje i ve skutečnosti, stále cítím. Jen málo kdy se mi zdá jiný sen. Jen málo kdy.

Prohrábnu si rukou vlasu a povzdechnu si. Podívám se na zlomenou nohu v sádře a na berle, které se opírají o postel. To jsem si nemohla zlomit třeba ruku? Aspoň bych mohla normálně chodit. Ani cvičit nemůžu. Scott mi to nechce dovolit, a to není dobrý, protože výběr se už blíží. Prvních sedm...a já nejsem ani v první patnáctce.

Z mého přemýšlení mě vytrhne zaklepání na dveře. Vyhoupnu se do sedu a zkřivím obličej, když musím vynaložit sílu k tomu, abych se posadila, jelikož mi to ta noha nezlehčuje.

„Dále."

„Ahoj, jak se daří?" Ze dveří na mě vykoukne usmívavá blonďatá hlava Ashley. Pozvu ji dál.

„Bylo i líp." Řeknu s úsměvem a vysloužím si od Ashley obejmutí.

Ani jsem si nemyslela, že budeme s Ashley nějaké kamarádky, protože jsem se tu nechtěla s nikým vázat. Chtěla jsem odejít ven v nejlepší sedmičce a to znamenalo, že tu budu muset všechny lidi, na kterých by mi trochu záleželo nechat.

„Věř mi, o nic nepřicházíš." Řekne s úsměvem a posadí se přede mě na postel. Hlavu opře o šedou zeď.

„Co cvičení?" Zeptám se. Zajímá mě, jestli ještě nějaké trvají, nebo jestli už jsou všechny u konce.

„Zbývá jich dokončit pět."

„A co bude s tím naším, přeci jen jsme ho nedokončili. Myslím, že mě za to Madison sežere." Ušklíbnu se a Ashley se zazubí.

„To si piš, ta tě bude mít v lásce ještě míň než teď. Ale říkala, že mluvila se svým tátou, a že to berou jako zdravotní potíže, takže se vlastně nic nestalo." Odpoví a dívá se, jak mezi prsty provlíkám černou gumičku. „Myslím, že to berou podobně jako úmrtí ve cvičení. Taky ho hned zastaví, a tohle byl podobný případ." Dodá a já se na ní podívám s otázkou v očích.

„Jak to vlastně bylo po tom, co jste mě našli?"

Chvilku na mě zírá, a potom přemýšlivě uhne pohledem.

„No, našli jsme tě ležet na zemi celou promrzlou. Madison někam zmizela, takže Scott jako velitel skupiny jí musel jít hledat a šel s ním ještě Jacken. Já se snažila utišit Frankie, protože z toho byla vyděšená. No a Tylerem se o tebe postaral. Potom ukončili cvičení. Když jsme se vrátili do reality, zaregistrovali jen to, jak už tě někam odnáší. Ani jsme se ještě pořádně neprobrali ze simulace, a ty už si byla pryč." Vysvětlovala a mně docházelo, že si opravdu nic z toho pořádně nepamatuju.