Poslední paprsek

XXIII. Zakázané cesty

...Padesát osm, padesát devět...minuta...

Lehnu si na postel a otráveně zamručím. Patnáctkrát jsem napočítala minutu, a potom jsem to už přestala počítat. Kašlu na to, jdu tam. Zvednu se z postele a zamotá se mi hlava. Nikam se mi popravdě nechce. Mám pocit, jak když toho mám plnou hlavu, a ta hlava to nechce ani pobírat. Každou chvíli jiná otázka.

A stále více otázek než odpovědí.

Opřu se do těžkých dveří a podívám se do prázdné chodby. Buď jsou všichni zalezlí ve svých pokojích, nebo jsou někde, kde je aspoň trochu zábavy. Když procházím kolem jednoho z pokoje ozvou se za dveřmi hlasy.

„Dva, tři, čtyři..." To znamená, že se členové tábora normálně vídají ve svých pokojích? Jasně, kam jinam by taky šli? Možná, že kamery v pokojích opravdu nepřenášejí zvuk a měla jsem pravdu. Ale pocit, že děláme něco špatného mě neopustí ani, když už jsem skoro před Scottovými dveřmi. K čertu s tím, my ale děláme něco špatného.

„Hej, Bry." Zaslechnu za sebou. Otočím se a usměju se na Jackena. Vyběhne schody a připoj se ke mně.

„Taky z toho nemáš dobrý pocit, co?" Řekne mi a já jen kývnu na souhlas. To je to na mě tak poznat?

Zaklepeme na Scottovi dveře a bratr nám otevře. Vypadá to, že jsme přišli poslední. Scott si sedne na postel, kde sedí už Ashley, já a Jacken se v tom malém prostoru posadíme vedle Tylera na zem. Pokoj je úplně stejný jako nás všech. Malý prostor s postelí od jedné zdi k druhé, malý noční stolek s úložným prostorem a já si všimnu, že má Scott zastrčený kufr pod postelí stejně jako já.

„Tak prý můžeme mluvit otevřeně." Řekne Ashley a podívá se na Scotta, který ji přikývne, že to říká správně. Já se podívám na Tylera.

„V některých místnostech jsou sice kamery, co nepřenášejí zvuk, ale u některých je to pouze vypnuté. Jako třeba posilovna, nebo bazén." Řekne a podívá se na mě. Takže...

„Bazén? Říkali jste, že tam kamery nejsou." Zakroutím hlavou. Scott pokrčí rameny a naznačí, že se spletli.

„Takže nás mohli poslouchat. V bazénu jsme se taky bavili o setkání s Erikem a Illie." Řeknu směrem k Tylerovi. Ten se trochu pousměje.

„Mohli, ale nejspíš neposlouchali, jinak by nás sledovali nebo už někoho vyslechli." Řekne s úsměvem a Scott souhlasně přikývne. Je toho dost, co nevíme. Až na jednoho z nás. Podívám se na Tylera a ten mi pohled opětuje. Nelíbí se mi, že toho tolik ví. Jak?

„Já přemýšlel." Začne Jacken a posune se trochu víc ke zdi, aby viděl na všechny. „kdybychom chtěli přeřadit, nepřeřadili by nás všechny najednou, ne?" Podívá se na mě a já pokrčím rameny.

„No právě, byl by to zmatek a museli by přeřadit všechny. Už jste to vůbec někdy viděli?" Pokračoval Jacken. Zamyslela jsem se.

Je pravda, že jsem nikdy neviděla nikoho, že by začali mezi námi vybírat a přeřazovat dospělé do jiného tábora.

„Co tím chceš říct?" Zarazila se Ashley a složila si nohy pod sebe.

„Že nás nejspíš nikdy nepřeřadí, protože by to nemělo cenu. Nakonec tu budeme všichni dospělí za chvilku." Řekne místo něho Tyler. Určitou logiku to dává, ale pochopení?

„Přesně, takže jsem nad tím přemýšlel a vzpomněl si, co nám sourozenci říkali."

„Kolik jste říkali, že bylo Illie? Tak třináct?" Přidá se Scott. Před očima se mi vyjeví drobná mladá blonďatá holka s divně světlýma očima.