Poslední paprsek

XXX. Ocelový ptáci

„A taky jsem rozbila zrcadlo." Usměju se nevinně.

Tyler na mě nevěřícně hledí. A potom mě obejme. A já to v tu chvíli přijmu. Položím mu ruce na hruď a stejně tak i hlavu. Do očí se mi zase derou slzy, ale zaženu je. Při každém nádechu se mu zvedne hruť. Krásně voní. Sálá z něho to teplo, který na mě působí jako magnet. Až teď mi dojde, že ho celou dobu ignoruju, že je tu pořád, jen jsem ho chabě přehlížela. Cítím jeho ruce na svých zádech, a jak mě jedním prstem hladí.

Zavřu oči a zjistím, že na nic nemyslím. Všechny ty myšlenky, jako by zmizely. Zklidní se mi dech a jí slyším, jak mu tluče srdce. Pomalu a klidně. Úplně se do toho zvuku a tepla ponořím. Ruce se mi přestanou třást a strach už pomalu opadá.

Až moc se cítím spokojeně.

„Řekni mi, jak si na to přišla." Řekne klidným hlasem a odtáhne se ode mě. A já ho okamžitě začnu postrádat. Zamračím se. Teď se cítím jako malá holčička, které vzali oblíbenou hračku.

„Já..." Vjedu si rukou do vlasů a potom se chytnu kolem paží.

„Je ti zima?" Zeptá se. Přikývnu. Přejde k posteli, zpod které vytáhne velký černý kufr. Jeho pokoj je úplně stejný, jako ten můj. Stejně malá místnost, se stejně umístěnou postelí.

Tyler mi podá černý svetr. Malinko se usměju a obléknu si ho. Hned zalituju, že jsem radši neřekla, že mi zima není, protože ten svetr tak krásně voní, že tohle z hlavy jen tak nedostanu.

Najednou se ve mně opět probudí strach. Očima zabloudím ke stropu. Tyler si povzdechne. Když se na něj podívám, má lítostný výraz. Podívám se mimo. Nedokážu se mu dívat do očí.

„Rozbila jsem zrcadlo, a potom jsem slyšela cvaknutí, a během asi tří vteřin další. Hrozně jsem se vyděsila. Vyběhla jsem a napadlo mě jít za tebou." Podívám se na Tylera. Ten se usměje.

„Nemáš v pokoji kameru." Řekne. Nechápavě se zamračím. Přejde ke mně. To mě trochu znervózní, už nejsem v krizové situaci, takže mám v plánu to jeho teplo opět ignorovat.

„Máš tam jen foťák." Řekne a podrbe se za krkem. Sleduju ten pohyb a až moc mě to vyvádí z míry, než abych ho pořádně vnímala.

„Cože?" Zeptám se.

„Nemáš v pokoji kameru, protože ta necvaká. Myslím, že tam máš foťák." Řekne znovu. Založím si ruce na prsou.

„Mnohem lepší..." Řeknu ironicky. Tyler se ušklíbne.

„Je to mnohem lepší. Foťák jen fotí. Nepřenáší zvuk, ani tě nesleduje pořád." Teoreticky.

„To je jedno, nemůžu tam jen tak dál být a dělat, že to nevím." Řeknu. Na to mám moc velký strach.

„Právěže musíš. Jestli ti tam dali foťák..."

Nemusel to ani doříct. Když mluvil Jacken o tom, jak na něj přišli, že Organizace ví, že on něco ví, a pokusila se ho zbavit.

„Byl tam celou dobu, viď? Myslela jsem si, že by na pokojích mohly být skryté kamery, když jsem začala zjišťovat ty všechny věci o bunkru. Nebyla jsem si tím jistá, přesto jsem si dávala pozor, když jsem v něm cokoliv dělala," proto jsem i se složkou zacházela opatrně. Nebyla jsem si jistá, zda mám pravdu a opravdu mě někdo nesleduje. „A měla jsem pravdu, sledují mě."

A teď dali do mého pokoje foťák. Byla jsem až moc vyděšená, než abych si to připustila.

„Musíš tam teď jít." Řekne Tyler.