Poslední paprsek

XXIX. Rozpad iluzí

Naštvaně hodím zpocený ručník na lavici a sednu si vedle. Napiju se z lahve a očima se podívám na cvičícího Tylera. Zatíná svaly a pot mu teče po zádech, jak se přitahuje. Zatnu zuby. Byl by to pěknej pohled, kdyby vedle něho nestála Madison a něco mu dokola netloukla do hlavy. A fakt, že se tomu směje mě taky vytáčí. Uklidňuje mě jen to, že si je mě moc dobře vědom, a že když cvičím já, pozoruje snad každej můj pohyb. Pfff...jen se koukej.

Taky cvičím dvakrát tolik, takže tu už úplně zničená sedím na lavici a on si jede klidně další kolo. To dělá naschvál. Přehazuju si vodu v puse a dívám se na něJ, když se pustí tyče a osuší se ručníkem. Kterej mu podá Madison. Sakra práce.

Tyler se na mě podívá. Oba víme, že se navzájem pozorujeme. Jako bychom hráli soutěž, kdo se víc předvede. A já husa to hraju s ním. Rty zvlní v úšklebku. Těžko říct, jestli proto, že ví, že ho pozoruju a on vyhrává nebo proto, že vypadám jako zapařená slepice.

Zvednu se a dojdu k nejbližší tyči. Já se ještě dneska nepřitahovala. Ruce mě bolí a pochybuju, že to ještě dneska vůbec dokážu, ale líbí se mi ta představa, že budu vypadat stejně dobře, jako když to dělal on. Dobře, tak aspoň z části tak dobře. Jenže jsem malá. Jsem sakra malá. Vyskočím na tyč, abych se jí chytla, jenže ta se uvolní, třískne do kovového madla vedle, a já dopadnu na zem tak nešikovně, že upadnu a nohu mi projede ostrá bolet. Sakra práce!

Samozřejmě, že jsou na mně všechny oči v posilovně upřené. Ani se neodvážím podívat na Tylera. Zvednu se a postavím se na nohu. V kotníku mi loupne, ale pomalu snad zvládnu odejít.

Přejde ke mně nějaký kluk.

„V pohodě?" Zeptá se a nabídne mi ruku, když si všimne, že mám jednu nohu zvednutou. Než stačím odpovědět, přijde k nám Tyler. Čelist zatnutou a snad i všechny svaly, co jdou. Ha, tak kdo tu žárlí, co?

„Hele..." řekne jen v zápalu adrenalinu, s jakým k nám přešel. Já se snažím nesmát. Ale tak co, on tu celou dobu drží Madison za pas a vůbec má na ní nějak moc ruce.

Chytnu se nabízené ruky kluka a usměju se.

„Jen jsem špatně došlápla." Řeknu a promnu nohu. V jednom bodě mi píchne v kotníku. Trochu syknu. Neplánovaně.

„Nechceš doprovodit?" Zeptá se. Chová se opravdu mile. Tyler v tu chvíli vypadá, že ho něčím praští. Zamračím se na něho. Zakroutí hlavou, jako by říkal, co je?

„Děkuju, já to zvládnu." Řeknu s úsměvem a pustím se jeho ruky. Tyler sebou cukne. Vážně, ten kluk má problém. Má výraz jak buldok pokaždý, když ho vidím. A mně bude říkat, že se nesměju.

Odcupitám ke dveřím a snažím se na nohu nevynakládat moc velkou váhu. K mé obraně, opravdu to nedělám schválně. Když vyjdu z provizorní tělocvičny doběhnou mě kroky a nikdo jiný než náš buldok Tyler Wood mi zastoupí cestu. Jako kdybych ho snad dnes už na očích neměla dost.

„Počkej..." Řekne. Naštvaně se na něj podívám. Nejenže jsem kvůli němu vypustila duši, ale taky jsem se zranila. Jo, prostě za to může on.

„Nepočkám." Řeknu a obejdu ho.

„Bože, ty jsi tak..." Řekne naštvaně.

„Co?" Otočím se na něj. Než ale stačí odpovědět, ve dveřích se objeví Madison.

Tyler se na mě provinile podívá. Čekám, že něco odpoví, ale nic z něho nevyleze. Podívám se na něj a zakroutím hlavou. Na to se otočím a snažím se co nejvíc sebevědomě odkráčet ke schodům.