Poslední paprsek

XII. Stíny mezi chodbami

Když už se den chýlí ke konci, já ležím na tvrdé posteli ve svém malém pokoji a konečky prstů u nohou se mi otírají o zeď. Znuděně pozoruju strop a snažím se nemyslet na to, jak bizardní a špatný nápad je to tu prozkoumat.

Zavřená už tu stejně jsi, co by se ti mohlo stát horšího?

Jenže část mě chtěla vypadnout z bubliny, která mě dusila a možná...možná začít žít.

Myšlenky mi zabloudí ke schůzce s panem Woodem a na Scottovu otázku. Chvilku si ji v hlavě opakuji, ale v druhé chvíli ji překryje ta spousta jiných myšlenek.

Připadám si, jako kdybych se zbláznila. Cokoliv, na co jsem momentálně schopná myslet je to, že jsem tu zavřená. Bez minimální šance na osvobození. Sakra, dochází tu někomu, že jsme tu zavření? Že netušíme, co je venku? Že jsme přišli o rodiče? Že některý z nás viděli umírat svoje sourozence?

Do očí mi vtrhnou slzy. Hlava mě začne bolet a během chvilky mám rozmazaný obraz od slz. Hlavu zabořím do polštáře a silně sevřu oči. Z úst mi vyjde vzdech a slzy se mi začnou téct po tvářích. Cítím každou tu jednu slanou kapku, jak se vlévá do jin a společně odplouvají všechny ty okamžiky života, které je vyvolaly.

Kéž by to tak fungovalo.

Nikdo, vůbec nikdo, kdo tu je mi nemůže rozumět. Přijdu si hrozně sama.

Přijdu si, jako kdybych se zbláznila.

Trošku se uklidním a rukama si přejedu po nohách, na sobě přiléhavé teplé legíny, které mám chuť ze sebe servat. Nesnáším tu úplně všechno. A to jen proto, že tohle všechno tady mi vzalo rodinu. Všechno, co jsem měla.

Všechno, co na světě každý máme. Rodina.

Když už tu mám umřít, alespoň si najdu důvod.

Nad hlavou se mi ozve tiché pravidelné klepání. Třikrát, potom pauza a opět. Klepání jde s malých trubek potrubí u stropu pokoje, nevýrazného, bílé natřeného. Čekala jsem klepání na dveře, než mi došlo, že to bychom rovnou mohli vyvěsit všude po chodbách papírky s plánem, co chceme udělat. Ještě chvilku poslouchám rytmus klepání a když ho uslyším naposledy, zvednu se a nervózně se podívám po pokoji.

Nikdy jsem po zhasnutí světel, které mají simulovat noc nebyla mimo pokoj.

Co nejtišeji vyjdu z pokoje a dveře zaklapnou. Při tom zvuku zkroutím obličej. Lhala bych, kdybych tvrdila, že nemám nahnáno. Ať je to, jak chce, porušujeme tu řád. Řád, o kterým nikdo z nám vlastně neví, jaké má pravidla kromě těch, které máme ustanovené.

Než se stačím rozkoukat ve tmě, na konci chodby blikne baterka a osvítí pod tmavou černou kapucí blond vlasy.

Ashley.

Než k ní stačím dojít Jacken už sbíhá schody z jeho patra k nám. Pozdravím se pokynutím hlavy a netrpělivě čekáme na posledního člena z našeho nového týmu. Scott se vzápětí objeví s další baterkou v ruce. Všichni jsme oblečeni v tmavém oblečení.

„Takže vzít baterku napadlo jen mě a Scotta?" Ashley se zamračí, načež vrazí baterku Jackenovi a nazančí mu tím, že půjde jako první. „Kdo si to vymyslel, ať si jde první." Dodá a já si musím úsměv schovat po látkou mikiny.

Jacken hrdinsky svítí baterkou před sebou a vykročí ke schodům, které vedou do nižšího patra v našem okruhu. Začnou se mi potit ruce. Nervózně se podívám na Scotta, ale zahlédnu už jen záda, které následují Ashley. Sevřu rty a přidám se k nim.