Poslední paprsek

XLI. Za skleněnou stěnou

Otevřu oči a píchne mě světlo od zářivek kolem stropu. Promnu si je a posadím se. Měla jsem tak klidný spánek, že mě zklame zjištění, že jsem zavřená v cele a dopadne na mě všechna na tíha a realita včerejšího dne. Aspoň myslím, že to byl včerejší den. Světla tu nebyla utlumená ani včera, ani dnes ráno, takže těžko říct, jaký čas je.

Rozhlédnu se po ostatních a zjistím, že až na Tylera všichni spí. Ashley a Scott se opírají jeden o druhého, Erik s Illie jsou na tom podobně a Jacken se mačká v rohu, jako kdyby tu nebylo dostatek místa se natáhnout.

Tiše a rozespale dojdu k Tylerovi a sednu si ke zdi vedle něj. Mile se na mě usměje, ale já poznám, že je to je chlácholivé gesto. Oba víme, co nás čeká, a že to rozhodně není milé.

„Jak dlouho tu jsme?" Zašeptám, abych ostatní neprobudila.

„Taky jsem chvilku spal. Všichni jsme unavení." Řekne potichu a já si na něj položím hlavu. Udělá to samý a vezme moji ruku do své. Projede mnou známé teplo a já se na chvilku cítím v bezpečí.

Na chvilku, protože nikdo nevíme, co přijde teď.

Všechno se to stalo tak rychle. Dokud jsem o Bunkru nic nevěděla, dny mi tu ubíhaly nudně, neočekávala jsem žádnou změnu, žádný chaos, žádné rozptýlení. A najednou, když jsem začala poznávat všechna ta tajemství a fungování tohoto místa, došlo mi, jak rychle se všechno začalo odehrávat. Jak rychle na nás přišli, každý den byl jiný, kolik se toho stalo a jak rychle jsme se dostali sem. Tak rychle.

Ale i v tom spěchu jsem si dokázala vzpomenout na rodinu. Scott je to jediné, co mi zůstalo, a teď nás nejspíš rozdělí, buď to, nebo zemřeme někde venku spolu. Tak či tak příjemnou budoucnost nevidím. A všichni ostatní, které jsem tu poznala a oblíbila si...prostě zmizí. Všechno to zmizí, jen nevíme jak. Chtěla bych vědět, na co přišel Jacken, ale ten mi to z nějakého důvodu nechce prozradit. Ani nikomu jinému, protože kluci by to ve včerejším rozčílení určitě neudrželi v sobě.

Co ještě nevíme?

Nechápu, že musí být do poslední chvíle nějaké otázky. A taky nevěřím, že jsem se opravdu dostala do výběru, i když ne za úplně slunných podmínek, a ne úplně čestně a zaslouženě, ale dostala. Podívám se ven. Tak jako moji rodiče.

Moji rodiče. Moje máma. Měla jsem se zeptat, jak je to možné, že se vrátila. A jestli se vrátila, je možnost, že se dá venku přežít? Anebo to bylo naopak, proto se snažila vrátit? Protože jestli jí poslali ven, protože se jí chtěli zbavit, proč by se sem vracela, kdyby se dalo venku přežít? Proč by se vracela do vězení? To nedávalo smysl.

Seděla taky tady? V cele, a čekala až pro ni a ostatní přijdou a odvedou je ven? Do toho tunelu, kde jim dají podrobné instrukce, jako slibovali i nám? Bude se i na nás dívat celý Bunkr, jak odcházíme do těch dveří?

Najednou si vzpomenu na ten hangár. Letadla, auta, popelnice...nic z toho nedávalo na tomhle místě smysl. Pokud se dá venku přežít, proč by se sem někdo vracel? A pokud byla v hangáru auta, pokud tam bylo letadlo...znamená to, že tam musí být také velké dveře. Už si nevzpomínám, jestli jsem je viděla, nebo ne, mohly být zamaskované. Ale nějak se tam ty věci musely dostat a taky je museli dostat ven. A co třeba ty zásoby jídla v dalším skladu? Jak že byl ten konec označení našeho Bunkru? E03? Tyler říkal, že to znamená, že má Bunkr tři sklady a nazval ten hangár taky skladem, což znamená, že náš Bunkr musí mít ještě dva sklady, jeden s jídlem, a druhý...?

Podívám se opět na Jackena a začínám dostávat zlost, že nám neříká všechno. Co když Charlie přišel na další sklady? Nebo ještě na něco? Co když to teď ví i Jacken, ale z nějakého důvodu nám to nechce říct?