Poslední paprsek

XXXVIII. Spadlá klec

Začnu posilovat. Snažím se nevšímat Erikova úsměvu, když stojím před zrcadlem a zatínám tíhou pusu. Vzdám to a podrážděně se na něho otočím.

„Něco se ti nelíbí?" Zeptám se a on v obraně zvedne ruce nad hlavu.

V obličeji mu hraje spiklenecký úsměv. Vyvádí mě z míry a po dlouhé době se před někým opět cítím nervózně.

Zvednu činky a začnu dělat dřepy. V zrcadle přede mnou uvidím, jak se Erik dívá. Zakroutím očima a dál si ho nevšímám. Věděla jsem, že nemám nejhorší postavu, taky jsem na ní hodně pracovala a párkrát už jsem v posilovně obdivovaná byla, takže jsem tomu nepřikládala žádnou hodnotu. Vždycky jsem se tu soustředila sama na sebe, od první chvíle, kdy jsme sem přišla a rozhodla se, že budu silná a dostanu se do výběrů jsem myslela jen na tenhle cíl.

Vzpomenu si, jak mi přesně tohle řekl Erik před pár minutami a v zrcadle se na něj podívám. Nikdy jsme si nevšimla, jak dobře vypadá, a když myslím dobře, tak myslím opravdu dobře. Momentálně stojí u jednoho stroje a jak napíná ramena musím uznat, že kdyby byl v našem táboře od začátku patřil by do té skupinky kluků, které by o holky nouzi neměli.

Opět se mi vybaví jeho slova a já přestanu dřepovat. Přejdu k lavici, popadnu svoji vodu a ručníkem si otřu pot. Když se podívám opět na Erika pozoruje mě. Mám z něho smíšené pocity. Zavrtím hlavou, abych na nic z toho, co řekl nemyslela a přesunu se k přitahovací tyči, která je někde daleko nad mojí hlavou, jako vždycky.

Nadechnu se vyskočím. Trochu mě píchne v noze, kterou jsem měla zraněnou. Po dlouhé době se ozvala. Chytím líp tyč a začnu se přitahovat, ale mám pocit, že mám hned dost. Už vůbec nejsem tak dobrá, jako před prvním cvičením. To jsem tak zlenivěla? To mě ještě víc popudí. Tohle měla být přeci jediná moje starost, a teď to vypadá, že jsem se na ni vybodla a zaměřovala se celou dobu na něco jiného. Přítahy začnou být už do začátku nic moc, a když už je bolest nesnesitelná a já se chci pustit někdo mi chytí nohy.

Shlédnu a setkám se se světle modrýma očima. Erik se jen ušklíbne a vysadí mě výš. Začnu se znovu přitahovat a on mi začne pomáhat s tíhou mého těla. Nervózně se zadívám na stěnu před sebe a srdce mi začne bušit rychleji. Když už mám i tak dost, přestanu se přitahovat a Erik mě postaví na zem. Nevím, co si o něm myslet, ale štve mě, že jsem si ho pořádně všimla až teď. Lhala bych, kdybych řekla, že mě nevyděsilo to, co mi řekl, ale měl pravdu. Udělalo to na mě dojem. Velkej. A měla jsem z něho pocit, že bychom se společně snad i mohli dostat ven. Že třeba společně na něco přijdeme a všechny nás odtud dostaneme.

Stojí u mě blízko. Necítím z něho takové teplo, jako z Tylera, a že jsem nejednou stála pár centimetrů od jeho holé hrudi. Ne, teplo to nebylo, z Tylera jsem měla motýlky v břiše a snažila se vždycky ho nenávidět, protože jsem si nechtěla přiznat, jak moc se v něm vidím, s Erikem to bylo jiné. Cítila jsem z něho spojenectví a odhodlání. To, co o mě řekl jsem si ani sama neuvědomovala, ale čím dýl u mě stál, tím víc to ze mě vyplývalo na povrch. Tyler mi vrátil ztracenou lásku a naději, Erik se snažil vrátit mi odhodlání a dravost, s kterou jsme se potřebovali dostat ven.

Zvednu hlavu a podívám se na něho. Jeho modré oči, jako by mi něco sdělovaly. Ucítím mezi námi napětí, ale než se na něj pořádně zaměřím u dveří zaregistruju pohyb. Ohlédnu se a uvidím Tylera. Propaluje mě pohledem, a tak známě zatíná naštváním čelist.

Erik se ke mně sehne a zašeptá mi do ucha. „Já nikomu do zelí nepolezu, neboj."

Erik kývne hlavou na pozdrav Tylerovi a odejde k dalšímu stroji, aby pokračoval v tréninku.