Twins by Twins | FF Lisa & Lena, Marcus & Martinus [KOREKCE]

💎14💎

Ani jsem se moc nesoustředila na cestu. I kdyby jsem se o to pokusila, nic bych, přes slzy neviděla. Všechno se mi teď zdálo neuvěřitelně obtížné. Každý krok, každý pohyb byl zátěž pro mé tělo. A tím víc jsem se těšila na koukání do stropu ve vyhřáté posteli. Sice bylo poměrně hezké počasí, ale slzy, stékající po mých tvářích, mě chladily a já se cítila celá promrzlá. Promrzlá smutkem a strachem. Opírala jsem se o Lenu, která mě vedla neznámo kam. Možná jdeme k hotelu, možná na autobusovou zastávku. Tak či tak, je mi to jedno.

Najednou se zastavila. Vytáhla z kapsy mobil a něco do něj naťukala. Přiložila si ho k uchu. Já tam jen tak stála. Koukala jsem před sebe, ale i tak jsem viděla jen ten moment. Nikdy na něj nezapomenu.

"Liso, počkáme tady a Edvard přijede." Pohladila mě po rameni. Jen jsem kývla. "To bude dobrý." Vtáhla si mě do objetí přičemž mě hladila po vlasech. Cítila jsem její slzy namáčející nitky mého trička. Nevím, co bych bez ní dělala. Je tu vždycky pro mě. I když udělám tu největší blbost, je na mé straně. Dokáže mě rozesmát jako nikdo jiný a vždycky mám jistotu, že tu pro mě bude.

Po chvíli před námi zastavilo nablískané auto. V němseděl skleslý řidič. Nastoupili jsme a posadili se na pohodlná sedadla.

"Ahoj." Pozdravily jsme s Lenou naráz. Pozdrav po nás zopakoval a limuzína se pomalu rozjela. Hlavu jsem si opřela o Lenino rameno. Celou cestu nikdo nic neřekl. Až u hotelu jsme poděkovaly za svezení a rozloučily se.

Po krátké cestě výtahem do druhého patra jsme se každá odebrala do svého pokoje. Jediné, na co jsem se zmohla, bylo sundání bot a pád do postele. Pak už následovalo důkladné sledování stropu.

×××

P

robudila jsem se se zalepenýma očima od slz. Dokopala jsem se ke vstání z postele a dojití do koupelny. Z rukou jsem si udělala 'kalíšek', do kterého jsem nalila trochu vody. Tou jsem si opláchla obličej. Celé jsem to zopakovala ještě třikrát a pak se šla osprchovat. Myslela jsem, že ze mě horká voda dostane všechny špatné myšlenky, ale nepovedlo se.

Lehla jsem si zpět do postele. Na snídani jsem náladu rozhodně neměla, tak jsem dospěla k rozhodnutí, že ji pro dnešek vynechám. Asi po dvaceti minutách někdo zaklepal. Nic jsem neřekla. Ani jsem nic nechtěla říct.

"Liso?" Ozval se tlumený hlas podobný tomu mému. "Přinesla jsem ti něco k jídlu." Na stolek položila hrníček s čajem, housku s másle a k tomu jablko. Na chvíli jsem se koukla na mou snídani. Neměla jsem o ni zájem, tak jsem se šla znovu věnovat mé nové, oblíbené aktivitě. Lena si smutně povzdechla.

"Vím, že jsi smutná, ale jíst musíš." Podala mi čaj. Trochu jsem si srkla, ale pak ho vrátila na jeho původní místo.

Když Leně došlo, že se mnou nic nesvede, odešla s tím, že se jdou okolo druhé s mamkou, taťkou, Timem a Tayrou projít. Prý se můžu přidat. Kdybych ovšem chtěla. Já si místo toho naplánovala jiný výlet - Pojedu za Marcusem do nemocnice. Už jsem si vyhledala nejrychlejší spoje. Cesta by měla trvat asi 15 minut.

×××

Bylo třičtvrtě na dvě a já se konečně dokopala k oblíkání. Vybrala jsem si bílý top, černé roztrhané džíny a přes to džínovou J1MO71 bundu. Jednu vrstvu řasenky a korektor jsem nanesla celkem rychle, tak jsem měla ještě chvíli času. Ten jsem strávila na sociálních sítích. Všechno ubíhalo střašně pomalu. Asi protože jsem se těšila až ho uvidím.

Konečně bylo po druhé hodině a já mohla vyrazit. Ještě jsem zkontrolovala, zda už odešli. Zaklepala jsem na dveře od pokoj, kde spali rodiče. Nikdo se neozval. Pro jistotu jsem zkusila Lenin pokoj, pak Tayřin pokoj a nakonec Timův. Ani jednou se mi nedostalo odpovědi. Sjela jsem výtahem do přízemí a došla k zastávce autobusu. Tím jsem jela jen pár stanic. Hned před zastávkou stála obrovská, bílá budova s nápisem Sykehus (nemocnice norsky) a červeným křížem. Vstoupila jsem dovnitř. Rychlejším krokem jsem došla ke slečně sedící za stolem.

"Dobrý den. Kde je Marcus Gunnarsen, prosím?" Zeptala jsem se jí.

"Omlouvám se, ale jestli jste další fanynka, tak vás nemohu pustit dovnitř." Zvedla pohled od plné složky papírů a upřeně se na mě dívala. Chtěla bych vědět, kolik fanynek jsem deska přišlo.

"Ale já nejsem fanynka."

"A kdo jste?" Nadzvedla obočí.

"Přítelkině." Sice jsem zalhala, ale v duchu jsem si přála, aby to byla pravda. A vím, říkala jsem, že se ho budu stranit, ale čím dýl ho znám, tím víc s ním chci být.

"To říká každá." Už se mi víc nevěnovala. Něco si vesele ťukala do počítače. Já ji sledovala a čekala až si mě všimne.

"Potřebujete ještě něco?" Otráveně se na mě podívala. Ukázala jsem jí naše musical.ly. Po dlouhém dohadování mě nakonec prozradila jeho pokoj. Bylo to číslo 219 ve třetím patře. Vyjela jsem výtahem a hledala správné dveře.

"212, 213..."  Počítala jsem si v duchu.

"219!"  Z hluboka jsem se nadechla a vzala za kliku. Když jsem ho tam uviděla, začaly mě štípat slzy v očích. Všude pípaly jakési přístroje a on? On tam tak bezmocně ležel. Nebyla na něm vidět ani známka života. Přistoupila jsem k němu blíž a chytla ho za ruku, co nebyla v sádře. Pohladila jsem jeho bezchybnou tvář. Co bych teď dala za to vidět ten jeho andělský úsměv? Palcem jsem mu hladila hřbet ruky. Přemýšlela jsem nad ním.

V čem je tak jiný? Co je na něm tak zvláštního, že na něj musím pořát myslet?

Chvíli na to jsem si s ním žačala povídat. Cítila jsem se trochu jako blázen, ale co už? Říkala jsem mu, co jsme potom dělali. I všechny mé pocity. A přišlo i na city k němu. Ale stejně mě neslyší, tak budu mít aspoň pocit, že jsem mu to řekla. Po mém monologu jsem se opět odebrala na autobusovou zastávku.

👅Ahoj nikdo👅
Viděli jste tu dokonalost v H&M?! Jako to musim mít😍 Je půl desátý a já jsem unavená... Vyšla jsem ze cviku😑😅 Tak dobrou😙😴

🔫Tinny🔫