Twins by Twins | FF Lisa & Lena, Marcus & Martinus [KOREKCE]

💎13💎

Marcus

Stál jsem na místě a snažil se zpracovat, co se právě stalo. Slyšel jsem všechno - všechno co řekla Lisa a co řekla ona. Už ani nechci vyslovit její jméno.

Všichni na mě zírali. Koutkem oka jsem si všiml překvapených fanynek. Nikdo se ani nehýbal. Jako by se zastavil čas a jediné, co bylo slyšet, byl hlas moderátorky rozlíhající se celou budovou.

Pohled jsem upřel na modrookého kluka. Stál tam a zkoumavím pohledem si mě prohlížel. Asi o tom celou dobu věděl. Tu šlapku si přitáhnul za pas k sobě. Zajímavé bylo, že to ve mě nevyvolalo nic jako žárlivost. Tělem mi putovalo spousta emocí, ale ona chyběla.

Jedna z nich byla i radost z toho, že mě už nebude omezovat ohledně Lisy. Ano, uvědomil jsem si to až teď - k Samantě (?) už nic necítím. Ale k Lise toho cítím až moc. A asi bych jí to měl říct, jenže nevím jak a celkem se bojím.

Stejně ke mě nic necítí a já se akorát ztrapním.

"Já vás vlestně zapoměla seznámit. Marcusi, John. Johne, Marcus - ten, jak jsem ti o něm povídala." Škodolibě se na mě u konce věty podívala. Jen jsem nevěřícně zakroutil hlavou a odešel do šatny. Slyšel jsem za sebou kroky, ale neotočil jsem se.

Hned, co jsem si sedl na gauč, se otevřely dveře. Stala v nich ta nejdokonalejší dívka pod sluncem. Přišla ke mě a soucitně mě objala. Její doteky příjemně pálily. Na mítech, kde se mě dotýkala jsem cítil jemné výboje elektřiny. Užíval jsem si tu chvíli s ní. Sice jsem nebrečel, ale odtáhnout jsem se nechtěl. Nikdo z nás nevidal ani hlásku. Seděli jsme na pohodlném gauči a já si užíval její přítomnost.

Najednou do pokoje vtrhl Tinus s Lenou. Oba mě silně objali. Nakonec z toho vzniklo jedno hromadné objetí. Po asi pěti minutách jsme se rozhodli odejít na hotelový pokoj. Nastoupili jsme do lesklé limuzíny. Sedl jsem si k okýnku a sledoval ubíhající krajinu. Mezi tím jsem přemýšlel, kdy řeknu Lise, co k ní cítím. Abych se přiznal... Nic jsem nevymyslel.

Asi se zeptám Tinuse. Ten to s holkama vždycky uměl.

Z mého přemýšlení mě probral Lisin melodický hlas. "Marcusi, už jsme u hotelu." Sladce se na mèlě usmála. Vystoupil jsem z auta a čekal na ostatní. Byl jsem poslední. Všichni už stali na chodníku. Chybělo je pár kroků a byl bych u nich, ale uslyšel jsem vedle sebe motor auta. Než jsem se stačil otočit, cítil jsem ukrutnou bolest. Pak už jsem viděl jen černo...

Lisa

Otočila jsem se a uviděla Marcuse ležícího na silnici. Všude okolo něj bylo spousta krve. Cítila jsem jak mi srdce vynechalo hned několik tepů. Rozběhla jsem se k němu. Za mnou běžel Martinus s Lenou. Snažila jsem se zadržet slzy, ale moc se mi to nepovedlo. Zrychleně jsem dýchala a vší silou se snažila nepanykařit. Celá jsem se klepala. Byl to ten nejhorší pohled.

"Leno, zavolej záchranku!" Rozkřikla jsem se po ní, když jsem na to nabrala dost sil. Přece jenom, je na tom psychycky asi nejlíp z nás. Začala mluvit do mobilu a já pořád zkoumala Marcusovu poničenou tvář. Kapičky krve se vsakovali do jeho trička, co místami měnilo barvu na tmavě rudou.

×××

Čekali jsme v nemocnici na doktora s výsledky. Asi před deseti minutami přišli jejich rodiče s Emmou. Marcus chvílemi ztrácel tep. Kvůli tomu a pár dalším věcem, musel na sál. Teď je údajně na nemocničním pokoji. My jen čekáme až budou možné návštěvy.

Otevřeli se dveře. V nich stál doktor v plášti. V ruce držel desky svírající několik listů papírů a propisku. Všechny nás rychle přejel pohledem.

"Jak mu je?" Vyhrkl Erik, když odepřel zrak od jeho plačící manželky, kterou se snažil utěšit. Všichni čekali na doktorovu odpověď. Celkem jsem se bála.

Pamatuje si mě? Co když to už nikdy nebude ten samý Marcus? Co když to nepřežil?

Takovéto myšlenky teď ovládaly mou mysl. Ja se ale nedokázala soustředit na cokoli jiného. Všechno, na co jsem se pokusila mysle, směřovalo k němu. K jeho úsměvu, jeho očím, jeho nesmírně mě lákajícím rtům, jeho dokonalému hlasu...

"Má otřes mozku a zlomenou pravou ruku. Leží v kómatu, nevíme ale, kdy by se mohl vzbudit. " Objasnil nám situaci a udělal krok ode dveří. Dal nám tím najevo, že můžeme jít za ním. Všechny pustil dovnitř kromě nás.

"Rodina?" Zastavil nás. Obě jsme záporně zakroutily hlavou. "Bohužel. Nemohu vás pustit." Zavřel nám dveře před nosem. Chvíli jsem se slzami drající se z mých očí ven zkoumala zavřené dveře, pak jsem se koukla na zaraženou Lenu.

"Půjdeme, ano?" Objala mě. Nenechala mě odpovědět a už mě táhla ven. Cítila jsem chladný vzduch na mé pokožce, ale nevěnovala jsem tomu nejmenší pozornost. soustředila jsem se jen na dnešek. Před očima jsem viděla jeho postavu ležící v louži krve. Ať jsem chtěla jak jsem chtěla nevymazala jsem ten moment z hlavy. Nic jsem nevnímala. Jen jsem přemýšlela, co bychom třeba teď dělali. Možná se koukali na film. Možná si jen povídali. Ale to se nikdy nedozvím. Jestli se do týdne neprobudí už nikdy neuvidím jeho úsměv, neusliším jeho hlas a neucítím to nejpříjemnější pálení z jeho doteků.

Ahoj nikdo.

Nezabíjejte mě, prosím! Nějaké zápletky tam musí být ne?😅 A další věc - Asi dva dny zpoždění😱? Nenávidím se a věřím, že vy taky, ale posledních pár dní se necítím moc dobře a většina z toho co napíšu potom není vůbec hezká (No, jako by ten zbytek byl, že jo😒...). Tak asi zase konec mých dementních keců😛💕

💯Tinny💯