Twins by Twins | FF Lisa & Lena, Marcus & Martinus [KOREKCE]

💎15💎

Vyšla jsem z výtahu a měla v plánu projít chodbou až k mému pokoji. Před dveřmi, ale stála Lena. Pořád na ně klepala. Chtěla jsem zalíst zpět do výtahu, ale k mé smůle se už zavřely dveře.

"Liso?" Řekla Lena a já se otočila jejím směrem.

"Jé! Ahoj Leno." Zamávala jsem jí s předstíranou radostí. Zrovna teď to bylo to poslední, co jsem si přála.

"Kde jsi byla?" Přišla ke mě blíž. Už jsem cítila její vztek. Probodávala mě pohledem. Radši jsem se jejím směrem nekoukala, ale stejně jsem na sobě cítila její nepříjemný pohled.

"Z-za Marcusem v nemocnici." Přiznala jsem se. Nedokázala bych ji zalhat a už vůbec ne do očí.

"Cože?! Takže jsi šla radši za Marcusem než s náma do města?!" Vyjela na mě. Když to říká takhle, tak to zní hrozně. Nevěděla jsem, co na to říct. "Mám to brát tak, že je pro tebe Marcus důležitější než tvoje rodina?! Než já?" Poslední větu řekla trochu zklesleji, ale pořád naštvaně. Bylo to jako mučení. Když to říkala takhle, cítila jsem se hrozně.

"N-ne. Já jen-"

"Jo, pořád jenom ty! Co kdyby ses začala starat i o statní!?" Nenechala mě doříct větu a už si jela své. Nechápavě jsem se na ni podívala.

"Co?! Já, že se o nikoho nazajímám?! A co ty? Pořád si někde lítala s Martinusem a na mě kašlala! I Marcusovi to vadilo! A všichni o vás dvou vědí. Někdo natočil video, kde se držíte za ruce, líbáte se a já nevím co všechno!"

"Protože ho miluju!" Máchala rukama všude možně.

"Já Marcuse taky." Řekla jsem si spíš pro sebe, ale bylo mi jasné, že ona to slyšela.

Chvíli bylo ticho. Nadechla se, aby ještě něco řekla. Místo toho se otočila a odešla. Koukala jsem se na dveře, které před chvílí zavřela. Nikdy jsme se takhle nepohádaly. Snad to nevydrží dlouho.

Pomalu jsem se dostala do svého pokoje, kde jsem se rozvalila na posteli. V hlavě jsem si pořád přehrávala náš rozhovor. Nemyslela jsem si, že by se tohle někdy mohlo stát. Myslela jsem si, že jsem přijedem, s M&M se skamarádíme a všechno bude super. No, místo toho mám trauma z Marcuse, s Lenou jsem se pohádala a začala kašlat na svou rodinu. Super.

×××

Byl čas na večeři. Slyšela jsem na chodbě kroky a chvílemi mamčin smích. Já na večeři nechtěla a to rovnou ze dvou důvodů. Za prvý, nechci po tom všem vidět Lenu. Za druhý, vůbec nemám hlad. Místo toho se budu koukat na strob a zkoumat jeho detaily.

Asi po hodině někdo zaklepal na dveře. Bylo mi jasné, že je to Lena. Nic jsem neříkala. Jen jsem se zavrtala víc do pohodlných peřin.

"Liso, to jsem já. Můžu dál?" Ozval se mámin hlas. Jen jsem na souhlas něco zamručela. Otevřela dveře. Vypadala celkem zděšeně. Rychle ke mě přiběhla a objala mě.

"Pane Bože! Liso, hrozně jsem se o tebe bála. Proč si nebyla na večeři?" Hladila mě po zádech. Celkem mě to utěšovalo.

"Neměla jsem hlad." Zamumlala jsem potichu. Divím se, že mi rozuměla. Zadržovala jsem stěží slzy. 

"Slyšela jsem , co se stalo mezi tebou a Lenou... Jsi v pořádku?" Zeptala se opatrně. Slzy si našly cestu z mých očích. Už nemělo cenu je zadržovat, tak jsem je nechala smáčet mamčino tričko. Záporně jsem zavrtěla hlavou a víc se k ní přitulila. 

Lena

Někdo zaťukal na dveře. Po vydatné večeři se mi nikam nechce. A už vůbec ne s pocitem viny. Hrozně mě mrzí, co jsem Lise řekla. Chtěla bych se jí omluvit, ale nevím jak. 

"Dále." Řekla jsem skoro neslyšitelně. Světlé dveře se otevřely. V nich stál Martinus s ustaraným pohledem. Pohledem si mě chvíli prohlížel. Pak si sednul na postel a vtáhnul si mě do medvědího objetí. Bylo mi tak příjemně. 

"Slyšel jsem všechno." Zašeptal jeho úžasný hlas. Odtáhl se, aby se mi mohl kouknout do očí. V těch jeho jsem se doslova ztrácela. Vnímala jsem jen dokonalý odstín hnědi a zářivě jiskřičky, co jsem tak milovala. Setřel mi slzy stékající po mých tvářích. Dal mi jeden krátký polibek, po čemž několik dalších a delších. Už to nebyly jen nevinné polibky. Stalo se z toho vášnivé líbání. Rukou jsem mu projela ve vlasech. S jednotlivými pramínky jsem si hrála a občas za ně i zatáhla. Rukou mi zajel pod tričko. V tu chvíli jsem znervózněla, ale jeho příjemné doteky mě pokaždé uklidnily. 

"Můžu?" Odtáhl se a podíval se na mě s nejroztomilejším výrazem. V dlani držel lem mého trička. Jen jsem kývla. Jedním pohybem ze mě stáhl tričko a znovu své rty přitiskl na ty mé. Byli jsme dokonale sehraní. Když se jeden nadechl. ten druhý naopak vydechl. Naše rty byly pro sebe stvořené jako perfektně do sebe zapadající puzzle. Jazykem mi přejel přes spodní ret. Jemně jsem otevřela ústa a on je jazykem prozkoumával. 

Co jsem to zas napsala...?😒
👋Ahoj nikdo👋
Dva týdny žádná kapitola? Jako nedivila bych se, kdyby to už nikdo nečet😳😑... No, tak pro ty, co to se mnou nevzdaly - Hrozně se omlouvám! U babičky nebyla wifi, já nemám data a kvůli začátku školního roku jsem moc nestíhala😭... Jsem fakt strašná. Ještě jednou se omlouvám💔💔

❤Tinny❤