Twins by Twins | FF Lisa & Lena, Marcus & Martinus [KOREKCE]

💎18💎

Na ulici se nic zvláštního neodehrávalo, ale i tak jsem ji celou cestu autem sledovala. Slzy neměly konce. Jediné, co mi pomáhalo, byla ruka, za kterou mě Lisa držela. Pořád doufám, že to byl jen sen.
Proč mi to udělal?
Nevím, jestli jsem víc naštvaná nebo smutná. Každou chvíli se to střídá. Když jsem naštvaná, mám chuť neco rozbít a když smutná, přes slzy ani nevidím.

"Holky, vystupovat." Pohladila mě mamka po ramenou. Všechno jsme ji řekli. Snažila se nás utěšit, ale moc to nešlo.
Až teď jsem si všimla našeho domu. Už se těším až si lehnu do mé postele.

Vzala jsem si svůj kufr a došla ke vrátkům. Táta už je otevřel, tak jsem si to namířila rovnou do pokoje. Kufr jsem odhodila vedle postele. Rozhodla jsem se, že si dám krátkou sprchu a v ní si pročistím myšlenky.

Marcus

Myslíte si, že když jste v kómatu jen dlouze spíte? Tak to se pletete. Nemůžete se hýbat, nevidíte, ale slyšíte. A já například Lisu poslouchal. Všechno co mi říkala a s čím se mi svěřila. Nebudu vám lhát - cítil jsem se jako nějaká její kamarádka, které se svěřuje se svými problémy. Ale byl jsem rád, že jsem ta kamarádka zrovna já. Aspoň vím, kam pojedu hned co mě pustí z nemocnice - do Německa.

Teď ležím v nemocnici. Už jsem se probral a doktoři to vědí. Zavolali rodičům, aby mě navštívily. Pár týdnů si tu ale prý poležím. Celkem se tu nudím. Všechny časopisy, co jsem donesly, jsem už přečetl. Doufám, že mi sem přinesou mobil... Jestli to vůbec přežil.

Asi po hodině umírání nudou někdo zaklepal na dveře. Dotyčný nečekal na mou odpověď a vešel dovnitř. Ani jsem si nestihl všimnout, kdo stojí ve dveřích, a už mě mamka objímala.

"Jsem tak ráda, že jsi se vzbudil." Řekla do objetí, na což se z něj odtáhla. Pak přišel na řadu Tinus, Emma a nakonec i táta. Všichni se usmívali od ucha k uchu. Viděl jsem, jak se mamce lesknou slzy v očích.

Ještě dlouho jsme si povídali. Radši jsem jim neříkal o Lise a jejích návštěvách. Ale navrhl jsem koncert v Německu. Všichni souhlasili. Až na Tinuse. Přišlo mi, jako by tam jet nechtěl. Nechápu to. Vždyť tam je Lena. Zase by se viděli. Mohli by se zase cucat někde v koutku a já bych měl čas na Lisu.

Nechali mi tam mobil a nějakou, zdřejmě novou, knížku. Chtěl jsem Lise napsat, ale všude si mě blokla. A to samé Lena. Nechápu proč.
To jsem toho za ten týden tolik zmeškal?
No, co se dá dělat? Až tu zase brácha bude, nápíšu ji přes jeho mobil.

Lena

Po sprše jsem si lehla do postele a přemýšlela nad ním. Už vím, proč Lisa celý den ležela v posteli a nechtěla jíst ani pít. Myslím, že minimálně tenhle týden na tom budu stejně.

Vyměnil mě. Potkal nějakou Elis a hned je všechno jinak. Jediné, co mi teď dokáže pomoct, je jeho objetí.

A Lisa? Ta na tom taky není dvakrát nejlíp. Sice nebrečí, ale já to na ní poznám. V Oslu brečela hodně. Vlastně jsem ji tam víc jak hodinu bez slz neviděla. Všechno je strašné. Lisa je na prášky, já jsem na prášky, rodiče se o nás bojí, Marcus leží v nemocnici a jedině Martinus si někde vesele vykračuje s tou jeho Elis.
'Super'
Po téhle myšlence se mi z očí začala drát další várka slaných slz. A takhle to teď bude pořád. Slzy, slzy a slzy.

☕Ahoj nikdo☕
Zase milión let nebyla kapitola😳💔 Další bude ve čtvrtek, protože dneska jedu na nějakej kurz se školou a samozdřejmě bez mobilu😐 A ano, píšu to v půl devátý ráno😅 Ale co. Sraz máme až v 9:30👌 Děkuju mooc za všechny úžasné komentáře a zářivé hvězdičky💛 Moc si toho vážím😚

🍭Tinny🍭