Twins by Twins | FF Lisa & Lena, Marcus & Martinus [KOREKCE]

💎28💎

[Čtěte prosím poznámky autora💛]

Nemyslela jsem si, že tihle větu od Leny někdy uslyším. Přišlo mi, že se přes to přenesla.

Pořád odemčený mobil jsem zvedla. Rozklikla jsem jejich profil a následně ho odblokovala. Vyjelo na mě snad milión nových fotek. Vypadali pořád stejně. Silně vykonturované tváře, tmavě čokoládové oči a podobně sestříhané vlasy. Klikla jsem na náhodnou fotku. Byli tam s patnáctiletou Emmou. Ta se narozdíl od jejich bratrů hodně změnila.

Všichni klepali na naše dveře, ale obě jsme je ignorovaly. Koukala jsem se na moji sestru, která balila všechny věci do našich kabelek a horlivě se snažila vymyslet, co nedočlavým hostům mé zrušené svatby říct.

"Pojď!" Vzala mě za ruku a táhla mě k oknu.

"To chceš vylízt oknem?"

"A máš snad lepší nápad?" Jen jsem na tím pokrčila rameny a následovala ji. Ve vysokých podpatkách jsem pomalu našlapovala a už se těšila domů. Lena vytočila taxík. Asi po pěti minutách přijel. Rozeběhli jsme se k němu. Všichni hosté, co stáli venku se k nám rozeběhli. Co nejrychleji jsme nasedly do taxíku.

Slyšela jsem pobouřenou matku Jacoba, kterou jsem stejně nikdy neměla ráda. Pořád mě porovnávala s její dcerou v Brooklynu. Když si myslela, že ji neslyším, říkala mu, že by se měl vrátit k jeho ex. Prý byla "vyšší třída". Nakonec se asi nějak smířila s faktem, že její málý chlapeček už není zas tak malý a dokáže se o sebe postarat sám. I když v našem vztahu to tak moc nevypadalo. Každý den jsem musela skládat hromady oblečení, které asi nestihl uklidit, protože má "hodně práce". Každý den jsem uklízela po jeho sice roztomilých, ale i hodně nepořádných psech. Musela jsem jezdit za jeho skoro polomrtvýn dědečkem (vím, zní to hnusně😳) každý víkend místo něj. Vůbec nemluvil, jenom hypnotizoval zeď před ním a já mu u toho asistovala. Takhle to šlo asi dva a půl roku a potom mě požádal o ruku. Ani to nebylo nějak romantické, ale i tak jsem to přijmula. A najednou ze mě všechno spadlo. Stačilo jedno jediné slůvko a já se mu mohla odevzdat navždy. Byl to takový ten pocit, když jste na něco tak strašně zvyklí, že si myslíte, že bez tohi nedokážete žít, že to k životu nutně potřebujete. Ale pak, když vám všechno najednou dojde, všechny ztracené dny kvůli blbostem, všechny ty falešné úsměvy a předstírání, že bás to strašně zajímá, zjistíte, že jste začali nenávidět věc, o které jste si donedávna mysleli, že je pro vás potřebná.

"Kam to bude dámy?" Usmál je na nás taxikář. Zdřejmě si nevšiml, že utíkáme ze svatby.

"To je jedno! Prostě jeďte!" Řekla co nejrychleji Lena. Rozjeli jsme se a dav lidí postupně zrácel síli na běh a zastavil. Koukala jsem se na sedačku předemnou.

"A... co teď?" Zeptala jsem se nepřítomě po chvíli. Ve většině filmech je teď jeden velký střih, posun o pár let a nakonec se tam objevý šťastná rodinka se třemi dětmy, psem a usměvem na tváři. "To teď jako pojedem domů, počkáme až přijedou rodiče a budem dělat jako že se nic nestalo?" Pořád mlčela a koukala se z okýnka.

"J-já nevím." Zašeptala.

Asi po deseti minutách v autě jsme vystoupily. Projížděli jsme totiž kolem vesnice, kde bydlí Lena a naši. Blízko je totiž Lenina vysněná vysoká škola. Nechtěla bydlet na koleji, když může bydket ve svém vlastním pokoji. Je to umělecká škola. Každý má svůj obor. Lená má video a foto. Prý se jí tam líbí. Vyprávěla mi o jednom klukovi z přednášky. Říkala, že si často sedá vedle ní a že je celkem fajn.

Snažily jsme se dostat domů ja rychle to šlo, protože jsem si už konečně chtěla sundat šaty a všemožné spony z mé hlavy. Procházely jsme ulicí, kterou jsme skoro nedávno chodily každý den. Pamatuju si náš první den ve škole.

Šly jsme ruku v ruce ve stejné oblečení s dětskou kabelčičkou na rameni. Mamka a táta šli vedle nás. Škola byla celkem blízko, takže jsme tam za chvíli došli. Já a asi i Lena jsme byly nervózní. Obě jsme se bály, že se nám budou smát. V tu dobu jsme nesnášely být dvojčata a ani jme si nebyly nějak zvlášť podobné. Ve škole se na nás všichni dívali. Propadala jsem nervozitě čím dál víc. Najednou mi Lena zašeptala "Neboj." a ještě víc stiskla mou dlaň. Teď každá chodíme na jinou školu a bydlíme v jiném domě. Hrozně mi to chybí.

"Leno..." Zeptala jsem se, když jsme procházely okolo křižovatky. Vybavil se mi ten sen. Pamatuji si ho do posledního detailu a každý mě ničil. Všude jsem viděla jen jeho a jeho odzbrojující úsměv. Leně jsem o tom snu neřekla. Vlastně jsem o tom neřekla nikomu. Nikdy jsem s Jacobem neměla stejné pocity. Příjemně pálející stopy po jeho doteku, poletující metélky v břiše nebo elektřina projíždějící mnou v polibku.

"Hmm." Pobídla mě, abych pokračovala.

"Pojedu do Osla." Řekla jsem rozhodně. Podívala se na mě se zvdvyženým obočím. "Jo... no, na jejich koncert. Já... ho prostě potřebuju vidět a myslím, že vám dvěma by to taky prospělo."

"Já si to ještě musím promyslet." Řekla po trapné chvíli hrobového ticha.

🐑Ahoj nikdo🐑
Asi půjdu hned k věci
.
.
.
10K PŘEČTENÍ!! O. MŮJ. BOŽE. To je strašně moc!! Já jsem si nikdy nemyslela, že v tom příběhu budu pokračovat. Myslela jsem, že to skončí jako všechno, co jsem kdy zkusila- věnuju se tomu týden a potom mě to přestane bavit. Ale tenhle příběh píšu už asi půl roku a pořád mě to baví. Pamatuju si ten pocit, když jsem viděla první komentář. Byla jsem v šoku, protože jsem si nemyslela, že mi někdo buse psát komentáře, ale píšete mi he pod každou kapitolu a já si toho strašně vážím! Na všechny odpovídám a všechny si čtu. Vždycky mi vykouzlí úsměv na tváři. Já si ani nemyslela, že to někdo bude vůbec číst! Je to obrovský číslo a já tomu prostě nwmůžu uvěřit! DĚKUJU VÁM ZA VŠECHNO!! ❤

Btw. Napadlo mě, že bych jako poděkování udělala Q&A (questions and answers- otázky a odpovědi). Vydala bych to jako kapitolu do tohohle příběhu. Takže jestli něco takovýho chcete, tak mi napište otázky😜 (a omlouvám se, že tak dlouho nevycházela kapitola, ale je pololetí a několik předmětů jsem musela opravovat😅)

😍Tinny😍