Twins by Twins | FF Lisa & Lena, Marcus & Martinus [KOREKCE]

💎20💎

Seděla jsem na zadním sedadle a opírala se o okno. Za týden se můj život obrátil vzhůru nohama. Nevím, jak to říct rodičům. Nevím, jestli jít na potrat. Nevím, jestli být šťastná nebo se topit v slzách. Nevím nic!

"Leno," pohladila mě Lisa po rameni. "jsme doma." Jemně se usmála. Po rváři mi stekla slza. Vtáhla si mě do medvědího objetí.

"Jak jim to mám říct." Zabořila ksem hlavu do jejího ramene.

"Neboj, budu tam s tebou. Vždycky budu s tebou. Ať se děje cokoli." Víc jsem se k ní natiskla.

"Děkuju." Zašeptala jsem. Pomalu jsem se zvedla ze sedadla a vyšla ven z auta. Lisa mě následovala. Tim se s námi rozloučil a odjel.

"Tak pojď." Dala mi ruku kolem ramen. Odemkla dveře. Zrychloval se mi tep každým krokem. Bojím se jejich reakce. Asi nebudou mic nadšení. No, uvidíme.

Zula jsem si boty a počkala na Lisu. Společně jsme se přesunuli do obýváku, kde nás pozdravila mamka.

"Ahoj." Odpověděli jsme navzájem. Já ale potichu.

"Tak jak to dopadlo? Máš zůstat doma?" A je to tady. Otázka, které jsem se tolik bála.
Leno, klid.

"N-no já... j-já..." koktala jsem. "Já jsem tě-těhotná." Koukala jsem se na své ponožky. Nemůžu uvěřit, že jsem jim to vážně řekla.

"Ehm cože?" Ani jedem z nich to asi nepobral. Lisa mě povzbudivě chytla za ruku. "Dobře ehm... nějak to vyřešíme." Snažila se uklidnit máma sama sebe.

"A s kým?" Tátův tón hlasu se mi vůbec nelíbil. Stěží jsem zadržovala slzy z pomyšlení na něj a na tuto situaci.

"S Martinusem." Řekla jsem potichu. Doufala jsem, že to neslyšeli. Když jsem vyslovila jeho jméno, vybavily se mi všechny vzpomínky na něj. Pořád ho miluju, pořád mi chybí, i přes všechno, co mi udělal. Ale jsem naštvaná. Hodně naštvaná.

Chvíli bylo ticho. Zkoumala jsem detaily mých ponožek. "Zavolám jim." Zvedl se a šel ke stolu, na kterém ležel jeho mobil.

Ani mě nenapadlo, že by jim chtěli zavolat. "Ne!" Zastavila jsem ho. Podíval se na mě se zdviženým obočím.

"Leno, já jim musím zavolat." Vzal do ruky mobil. Po chvíli ťukání do něj so ho přiložil k uchu.

Odešla jsem nahoru do pokoje. Nepotřebuju slyšet, co hroznýho mu řekne. Budou si o mě myslet, že jsem nějaká šlapka. Ale hlavně se bojím Martinusovi reakce. Lisa s mamkou za mnou přišly. Obě mě objaly.

"Leno, je to sice skvělá zpráva, ale je ti patnáct a s Martinusem..." Radši to nedořekla. Do dveří vešel táta. Taky mě objal.

"Marcus se už probudil, takže přijedou za týden, až ho pustí z nemocnice. Nějak se to vyřeší." Pohladil mě po zádech. Když se naše hromadné objetí rozpadlo, všichni se na mě povzbudivě usmali. Sice mi to pomohlo, ale ne natolik, abych byla schopná na to nemyslet.

Lisa

Usmívat se bylo sice těžké, ale pro ni jsem to nějak zvládla. Chtělo se mi brečet. Když se řekne Martinus vybaví se mi automaticky Marcus. Hrozně se mi po něm stýská. Vím, neměla bych na něj myslet.

S Lenou jsem si zkoušela povídat, aby na to aspoň na chvíli zapoměla, ale vždy buď odpověděla jedním slovem nebo ji něco rozbrečelo. Nebudu vám lhát - jednou jsem to nevydržela a taky se rozbrečela. Strašně mi chybí jeho úsměv, oči, smích... prostě on. Byly jsme jako dvě trosky. Nakonec jsme se slzamy v očích usly.

×××

Probudila jsem se v Lenině pokoji. Ještě spala. Měla jsem trochu hlad, ale mé myšlenky mi nedovolily vstát. Zase jsem myslela na Marcuse. Za týden přijede a já se strašně těším, i když bych asi neměla. Mám strašnou radost, že se už probudil. Ale bojím se, že si mě nepamatuje.

Ucítila jsem vedle sebe pohyb. "Dobré ráno." Pokusila se  o úsměv.

"Dobré." Otočila jsem se na ni. Měla všude rozmazanou řasenku a zaschlé stopy od slz byly značně vidět. Takhle asi vypadám taky.

Nic víc jsme si neřekly. Jen se na sebe koukali a každá přemýšlela o svých problémech.

🐽Ahoj nikdo🐽
Slyšeli jste tu písničku? Já ji uplně miluju😍 Doufám, že nejsem sama, kdo na ni čekal do půlnoci😅

🌊Tinny🌊