Twins by Twins | FF Lisa & Lena, Marcus & Martinus [KOREKCE]

💎27💎

V obýváku bylo ticho. "No, tak mi pojedeme ." Řekl nepřítomě Kjell. Všichni vstali a odešli ke dveřím. Zůstala jsem sedět a hypnotizovala podlahu.

"Liso." Obejmul mě. Už jsem ho nechtěla pustit.

S berlemi jsem pomalu došla ke vchodu a znovu mu padla kolem krku. Všichni Gunnarseni až na Maca seděli v autě a naši s Lenou se s nimi loučili. Stáli jsme tam jenom my dva. Bylo mi jedno jak spatně vypadám a jak moc brečím. Byl se mnou - to mi stačilo. Najednou se mi v hlavě vybavil ten sen. Ztuhla jsem. Odtáhla jsem se. "Miluješ mě, že jo?" Vpil se mi do očí.

"Samozdřejmě, že tě miluju!" Řekl a naposledy mě políbil. Přála jsem si aby tu zůstal. Se mnou. Navždy...

O 6 let později

Upřeně jsem hleděla na mé upravené šaty v zrcadle. (media) Otočila jsem se abych vyděla na propracovaný výstřich na zádech. Dlouhá, mohutná sukně dominovala díky její délce.
Z copánků byla vytvořena čelenka na temenu mé hlavy. Z ní čouhaly menší pramínky vlasů. Perličky zasázené v ní se třpytily.
Matné stíny se postupně ztmavovaly, linka olemovávala mé oko, na kterém byla slušná vrstva řasenky. Rtěnku nahradil jemně zbarvený balzám do červeno-růžova. Připadala jsem si jako z nějakého filmu - perfektně vypadající na povrchu, nervozitou rozežírající se zevnitř. Ani nevím proč jsem tak nervózní. Chci si ho vzít.

"Sluší ti to. Moc!" Objala mě Lena v jejích červených šatech. Šaty družiček a svědků jsou sladěny do červena společně s celou svatbou. Takhle jsem si to vždycky přála. Už od mala. Z hluboka jsem se nadechla.

"A je to tady." Nervózně jsem se zasmála.

"Je to tady." Zopakovala. Hladila mě po rameni a koukala se na nás v zrcadle.

"Budeme se brát." Řekla jsem se značnou nervozitou v mém hlase.

"Všechno bude dobrý, neboj." Taky se zhluboka nadechla a šla znovu zkontrolovat sál. Upřímě bych to bez ní asi nezvládla. Za půl hodiny se vdávám a ona místo toho, aby byla nervózní se mnou, tu všechno za mě obskakuje a kontroluje. Možná je nervózní, nevím, ale to, jak to zakrývá mi neuvěřitelně pomáhá.

Přiběhla ke mě čtyřletá Sofinka. Lena si ji na mou svatbu "vypůjčila" od adoptivní rodiny. Světlé vlásky měla upravené dost podobným způsobem jako já. Její modré očka skenovaly moje šaty. Usmála jsem se nad její roztomilostí. "Vypadáš jako princezna." Klekla jsem si, abych na ni viděla lépe. Vesele zavřískala a někam odběhla.

Sáhla jsem po mobilu abych zkontrolovala sociální sítě. Ano, i když nám bude brzy 21 let, tak jsme pořád na musical.ly. Sice už nejsme tolik aktivní, ale na youtube jsme začaly natáčet ve velkém. Od fanoušků mi pořád chodí gratulace ke svatbě. Ráda bych odpověděla všem, ale to prostě nejde.

Otevřely se dveře. Všechny pohedy směřovaly jen na mě a mého otce. Celý interiér svatby byl sladěn do bíla. Červené růže lemovaly stůl oltáře. Podél uličky byli postaveny bílé, matné vázy vedle každé řady židlí. V každém byl puget sytě rudých růží.

Pomalu jsme se rozešli k oltáři, kde už stála Lena jako moje svědkyně. Každým krokem se můj tep zrychloval. Když jsme došli na určené místo, táta se odpojil a sednul si vedle mamky. Oddávající začal řílat ty klasické věci jako: "Sešli jsme se tu dnes, abychom spojili tento pár ve svazek manželský...". Né, že bych ho nevnímala, jen jsem přemýšela o tom, co se v mém životě právě děje.

"Táži se vás pane Jacobe Franku, zda si berete zde přítomnou Lisu Mantler za svou právoplatnou manželku." Oddávající se otočil na Jacoba.

"Ano." Odpověděl.

"Táži se tedy vás slečno Liso Mantler, zda si berete zde přítomného Jacoba Franka za svého právoplatného manžela." Zopakoval otázku, ale mířil ji na mě. A bylo to tu. Ticho. Všichni čekali na mou odpověď. Koukala jsem se na Jacoba a zkoušela si představit naši společnou budoucnost. Na tuhle chvíli jsem se připravovala celý den. Otevřela jsem pusu, abych řekla ano, ale moje tělo mi to nedovolilo.

"J-já..." Nadechla jsem se. Koukala jsem se na jeho obličej. Najednou se mi vybavil pohled na Marcuse ležícího v nemocnici. Hned potom jeho čokoládové oči tmavší než hořká čokoláda. Všechny dobré i zlé vzpomínky. Nahrnulo mi to slzy do očí. I přes mou snahu je zadržet mi jedna ukápla. Jedna slaná, studená slza kutálející se po mém obličeji to celé změnila. Rozeběhla jsem se pryč z místnosti. Všechny vyděšené výrazy jsem ignirovala. Chtěla jsem vidět jenom jeho. Jenom Marcuse. Běžela jsem co nejdál směrem k mojí šatně.

Rychle jsem otevřela, vešla a stejně rychle zavřela. Sedla jsem si na pohovku v rohu místnosti. Otevřela jsem jejich instagram, který jsme si po našem rozchodu s Marcusem  zablokovaly.

"Už to nezvládám. Víš, že mi chybíš, ale bude to lepší pro oba." Se slzami v očích jsem to nevědomky odkývala.

"T-takže... tohle je konec." Řekla jsem roztřeseným hlasem po chvíli trapného ticha.

"Asi j-jo." Koukala jsem se na jeho tvář. 'Už není můj kluk. Už je to jenom kamarád.' Říkala jsem si. Neviděl mě jak se na něj dívám. Sám skenoval klávesnici před sebou. Ukončila jsem bez rozloučení hovor a nechala se unášet slzami.

Všechny ty pocity se mi teď vracejí. Akorát jsou snad tisíckrát horší! Lena horlivě ťukala na dveře. Pomalu jsem se došoupala ji odemknout.

"Liso, co se stalo?" Podívala se na mě starostlivě. Koukla jsem se do chodby a pak znovu zamkla. Nechtělo se mi ji to říkat.

"Chybí mi." Asi hned pochopila, o kom mluvím.

Chvíli na mě soucitně koukala než vypustila z úst vzdávající se "Mě taky.".

🎆ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK🎆

🍕Ahoj nikdo🍕
Jak jste si užili silvestra? Já teda moc ne, protože jsem nemocná, ale tak, aspoň jsem napsala nobou kapitolu😀 2017 byl asi jeden z nejlepších a zároveň nejhorších let v mym životě... Strašně mic se toho stalo a za většinu věcí jsem šťastná😛 Například jsem začala psát tuhle ff😍 Doufám, že jste měli taky skvělej rok💛

🐥Tinny🐥

(Btw. tuhle kapitolu jsem psala v roce 2017 i 2018😎😅)