Twins by Twins | FF Lisa & Lena, Marcus & Martinus [KOREKCE]

💎25💎

Probudila jsem se spocená se slzami na tvářích. Peřina byla odkopnutá v rohu a hodiny na zdi ukazovaly dvě hodiny ráno. Vstala jsem z postele, zvedla peřinu ze země a vrátila ji zpět na její místo.

Po několika pokusech znovu usnout jsem to vzdala. Co nejtišeji jsem se propližila do koupelny. Vykonala jsem mou "ranní" rutinu a vrátila se do pokoje. Oblékla jsem si tepláky, bílé tričko a mikinu. Neměla jsem moc velký hlad, tak jsem si vzala jen jablko.

Vyšla jsem z domu s tím, že si dám malou procházku. Bylo ještě léto, takže nebyla taková zima. Ulice byly vylidněné a olemovávaly je vysoké lampy. Upřímě jsem Stuttgart takhle ještě nevyděla. Ale líbí se mi.

Ponořila jsem se víc do svých myšlenek. Nevěděla jsem, kam jdu. Došla jsem do menšího parku, kde jsem si zabrala lavičku.

Pořád jsem z hlavy nemohla dostat ten sen.
Co když to něco znamena?
Upřímě jsem se toho snu nějakým způsobem bála. Nikdy si mi teda nestalo, že by se mi vyplnil sen, ale taky se mi nikdy žádný sen nezdál dvakrát.

Bílé auto odjelo a já si pořád opakovala jeho slova. "Vážně sis myslela, že jsem tě měl někdy rád?! Dělal jsem to jenom proto, aby nám přibyli fanoušci. Nikoho najivnějšího neznám." Se slzami v očích jsem se zhroutila k zemi. Jak mi to mohl udělat?

Z ničeho nic se zatáhla obloha a začalo pršet. Ležela jsem v dešti. Všechny nitky mého oblečení byly promočené. Mé slzy mi stékaly po tvářích stejně jako déšť padal na zem. Z posledních sil jsem se zvedla. Běžela jsem cestou, kterou auto odjíždělo. Na křižovatce byla zácpa a mezi zpomalenými auty stálo jedno bílé. Rozeběhla jsem se k němu. V okýnku jsem uviděla všechny až na Marcuse. Nikdo z nich mi nevjenoval sebemenší pozornost.

×××

Nevím proč ani jak, ale podařilo se mi na lavičce usnout. Rychle jsem se pokusila najít cestu domů. Neměla jsem s sebou mobil a cestu jsem si nepavatovala vzhledem k tomu, že jsem ji "ráno" ani moc nevnímala. Podle cedulí jsem se sice měla dostat do naší ulice, ale zdřejmě se mi to nepovedlo...

Marcus

Zkoušel jsem ji volat, ale nezvedá to. Nikdo neví, kde je. Všichni včetně mě jsou nervozní a mají strach.

Po několikaletém pokusu se ji divolat jsem položil telefon a napil se z poloprázdné sklenice vody.

Lisa

Už jsem byla zoufalá a unavená. Chtěla jsem znovu usnout, ale radši jsem to vydržela.

Po dlouhém chození mě bolely příšerně nohy. Tak jsem si na chvívi sedla na obrubník. Pozorovala jsem krajinu a uspěchané město.

Znovu se mi do hlavy dostala myšlenka o snu. Už po třetí se mi zdálo to samé. Asi bych s tím měla někam zajít... Asi se začnu bát usínat, jestli to bude pokračovat. Nejvíc se ale bojím, že se to vyplní. Nechci přijít o Marcuse.

Něco nebo někdo mě zatáhlo za pas dozadu. Nelítostně mě táhl dát a dál do lesa. Bránila jsem se, ale ten někdo byl silnější než já. Když jsem se otočila nic jsem přes stíny lesa neviděla. Všude jsem byla poškrábaná od všemožných větviček, kořínků a kamenů.

Odhodil mě kousek před sebe. Dobadla jsem na záda a sykla bolestí. Cítila jsem trn zabodávající se mi hlou běji do zad. Otočila jsem se na bok a uviděla menšího chlapíka. Přešel ke mě a přitáhl si mě za lem bílého trika.

"Čau kočko." Zašeptal a mě se hrnuly slzy do očí.

(Jop pokračování příště😅😈)

🌷Ahoj nikdo🌷
Asi už není nikdo, komu bych se omluvila za aktivitu, protože tady buď nejsou nebo na to už jsou prostě zvyklí😅 No teď k té milionkrát lepší zprávě... JDU NA JEJICH KONCERT! Strašně moc se těšim a pořád odpočítávám dny❤ Začala jsem brečet, když jsem viděla, že budpu v Praze! Doufám, že se tam uvidíme😙
Strašně moc děkuju za vaší aktivitu, i když já moc aktivní nejsem... vždycky mě vaše komenty strašně potěší💛 Tak pro dnešek asi konec mých "strašně zajímavých" kecú😂

🐢Tinny🐢

(Nahoře máte Please don't go - mojí nejoblíbenější písničku z Moments💝)