Twins by Twins | FF Lisa & Lena, Marcus & Martinus [KOREKCE]

💎30💎

Lisa

"Co se stalo?" Zeptala se mě Lena. Jen jsem zavrtěla hlavou, aby to neřešila. Vstala jsem z postele a šla si pro něco pro pití. Lena za mnou nešla, rak jsem doufala, že to nebude řešit. Pootočila jsem kohoutkem, ze kterého hned na to začala téct voda. Když se sklenice naplnila skoro až po okraj, vodu jsem vypla a posadila se na gauč. Vzala jsem notebook ležící vedle mě. Udělala jsem ještě nějaké práce do školy.

Marcus

Pořád nemůžu uvěřit tomu, co se nedávno stalo. Budeme mít další turné! Dali jsme si totiž něco jako pouzu. Ne, že bychom už neudělali žádnou písničku, ale spíš jsme hodně omezili koncerty a Martinus... veškerou komunikaci s okolním světem. Sice se na koncerty strašně těším, ale docela se bojím zpívat smutné písničky. Pořád při nich myslím na Lisu. Myslel jsem si, že když náš vztah ukončím, že ta bolest nějak přejde, ale nepřešla. Spíš je to ještě horší.

Obul jsem si boty, nasadil šedivou mikinu s logem fotbalového týmu a vyběhnul ze dveří do šedého, dusného počasí venku. Z kapsy jsem vytáhl sluchátka a pustil můj oblíbený playlist. Skládá se více méně ze smutných a depresivních písniček. Většina lidí při běhu poslouchají více energické písničky. Jako například Tinus. Ale já ne. Z nějakého důvodu mi dodávají motivaci a důvod překonat se a dokázat si, že na to mám.

Jako vždy jsem běžel okolo pošty, pak kolem obchodu a teď běžím na vrcholek kopce, ze kterého mám výhled na fotbalové hřiště. Někdy vidím tréninky mladších žáků jako třeba dnes. Jako vždy jsem se tu posadil na lavičku a dal si přestávku na pití. Rozhlížel jsem se po krajině. Při běhu nic nevnímám a soustředím se jen na cestu. Ale teď, když jsem dal svým nohám na chvíli volno se mi do hlavy znovu dostávají mé problémy. Snažil jsem se soustředit na zápas, který jsem zpovzdálí nenápadně sledoval, ale něco mě vždy přivedlo na tu stejnou myšlenku - Lisa.

V dálce jsem uviděl tmavší mraky, kterých je tu poslední týden až moc, tak jsem se rozhodl běžet zpět domů a dát si sprchu.

Martinus

Už asi po páté si prohlížím fotku Sofie, která mi dnes od adoptivní rodiny přišla. Je nádherná! Strašně bych ji chtěl vidět, ale bydlí v Německu, takže jsme se neviděli už hodně dlouho. A o Leně ani nemluvím. Bude to už šest let.

Vstal jsem s tím, že si dám něco k jídlu, protože jsem od rána nic nejedl. Ale vařit se mi moc nechtělo, tak jsem si vzal dva toastové chleby, mezi ně vložil plátek sýra a šunky a dal do toastovače, který se leskl na lince. S hotovou snídaňo-obědo-večeří jsem si sedl k televizi a zapnul ji. Nejdnou mi pípl mobil.

Unknown: Ahoj, pamatuješ si na mě?
Me: Ahoj, kdo jsi?
Unknown: Elis.
Me: Jo, pamatuju.
Unknown: Vážně? A nechtěl byses třeba někdy zase sejít?
Me: Klidně.

Radši jsem vypnul mobil a ignoroval její zprávy. Pamatuju si na ni bohužel až moc dobře. Jen mě využívala, aby měla více sledujících a tak podobně. Znovu to zažít vážně nepotřebuju. Když teď tak přemýšlím, ani nevím proč jsem si s ní vůbec něco začal. Kdyby se to nestalo, mohl bych tu třeba teď sedět s Lenou a Sofii.

Lena

Když jsem se koukala na můj oblíbený seriál vyrušil mě zvonek, na který zvonil člověk, kterého jsem chtěla vidět snad nejmíň z celého světa - Jacob.

Pomalu jsem se zvedla a i když jsem nechtěla, šla mu otevřít. Vypadal dost naštvaně a to, že jsem na sobě měla pyžamo, na kterém byl malý flek od čokolády, co jsem u seriálu měla, takže jsem vypadala jako kdyby mi byla celá situace úplně ukradená, situaci asi moc neodlehčovalo.

"A-ahoj..." Řekla jsem váhavě a sklopila pohled do země.

"Ahoj?" Z jeho hlasu jsem slyšela bolest a bohužel i naštvání. Ironicky se uchechtnul a zakroutil hlavou.

"Hele..." odmlčela jsem se a pořádně si promyslela, co mu hodlám říct. "Vím, že to, co jsem udělala je strašný, ale musíš mě vyslechnout... Mám tě strašně ráda. Vzpomínky, které spolu máme si vždycky budu pamatovat. Jen si nemyslím, že svatba není to, co teď chci. Je spoustu věcí, co bych neště chtěla před svatbou stihnout a-"

"Nemusíme se brát hned. Jestli je to mov narychlo, tak mi řekni."

"Není to o tom, že je to moc "narychlo". Je to o tom, že nechci být dokonce života připoutaná k někomu, koho asi už ani... nemiluji." Koukla jsem se mu do očí a snažila se z nich cokoli vyčíst. Jakoukoli emoci nebo cit.

Nic. Vypadal jako kdyby nic necítil. Jen se stejným výrazem hleděl do mých očí. "Promiň mi to." Zavřela jsem dveře, o které jsem se následně opřela a sjela po nich až na zem. Projížděla ve mně miliarda emocí. Byla jsem z našeho rozchodu zdrcená, ale jiná část mě byla šťastná a volná.

Jedna slaná slza mi stekla po tváři a olemovala mou tvář. Nejsem si jistá, zda to byla slza štěstí nebo smutku. Řekla bych, že spíše smutku. Bylo to jako kdyby ta jedna jediná, malá slza změnila úplně všechno, co se stalo. Zhluboka jsem se nadechla. Nic mě netíželo, neměla jsem žádné starosti. Cítila jsem že můžu začít od začátku. Vše se najednou zdálo možné a snadné.

💚Ahoj nikdo💚
Asi ani nemá smysl se nějak omlouvat, ale i tak chci říct, že mi je to líto. Jsou to asi čtyři měsíce, co nebyla kapitola, ale já prostě neměla na psaní vůbec náladu😶
No jestli to ještě někdo čte, tak to chci poděkovat a omluvit se ti💗

🌈Tinny🌈