Lilly: Iron Man's Daughter (CZ) ✓

4.

Když jsme zastavili před hotelem, kde zůstávali, nechala jsem Steva se Sharon o samotě a rozešla za Samem na bar. Povídali jsme si a smáli se, všechno bylo skoro jako za starých časů, dokud jsme si nevšimli nejnovějších zpráv v televizi. Drink, který jsem měla na půl cesty k puse, vrátila zpět na lesklý povrch barového pulstu a zrak z obrazovky přetočila na Sama, který se tvářil stejně. S kývnutím jsme si vyměnili pohledy, než rychle seskočili z barových židlí a rozešli se za Stevem a Sharon. Pár stál u výtahu a povídali si, ale jakmile si všimli našich přibližujících se postav, jejich soukromá konverzace ustala. „Tohle musíš vidět." Řekla jsem, a než se mě Steve mohl vyptávat, zatlačila jsem ho do výtahu spolu i se Sharon, a když jsme se námi dveře zavřeli, stiskla jsem jejich patro.

„Bomba ukrytá v dodávce zničila budovu OSN ve Vídni." Zatím co Sharon telefonovala, my tři jsme se pozorně dívali na blikající obrazovku televize. Steve se Samem seděli na pohovce a já stála za nimi a dlaněmi se opírala o opěradlo. „Přes 70 lidí bylo zraněno. Nejméně 12 lidí zemřelo včetně Wakandského krále T'chaky. Úřady podezírají toho muže..." Na obrazovce se objevil záběr s podzemního parkoviště. Byl tam muž s kapucí na hlavě. Muž, kterého jsme se snažili už přes několik měsíců najít. „Je jím zřejmě James Buchanen Barnes, Winter Soldier. Nechvalně proslulý agent Hydry spojovaný s teroristickými útoky ..." Zhluboka jsem se nadechla a položila Stevovi ruku na rameno. Neznala jsem jeho starého přítele, z jeho předešlého života osobně a ani nemohla tvrdit, že byl nevinný, ale ať si říkal, kdo co chtěl, Bucky Barnes to udělat nemohl. Nechápala jsem, proč jsem se tak moc zastávala a zajímala o toho pohledného seržanta, který se stal nejnebezpečnějším zabijákem a hrozbou pro náš svět, ale v hloubi jsem tak nějak tušila, že na obě otázky brzy najdu odpověď.

Sharon se postavila vedle mě a povzdechla. Telefon držela v ruce, kterou měla svěšenou podél těla. „Musím do práce." Přikývla jsem a odkašlala si. Všichni se na mě podívali. V tu chvíli jsem si přála, aby jejich pozornost byla raději upřená na ty běžící zprávy v televizi. „Raději poletím domů. Uvidíme se tam." Usmála jsem se a se všemi se postupně rozloučila a objala. Batoh s věcmi si přehodila přes rameno a rozešla se ke dveřím pokoje. Hned co jsem vyšla z výtahu, zmizela jsem za prvními dveřmi, kde jsem se převlékla do černých úzkých džínů s dírou na koleni, tmavě šedého trička s nápisem tátovo oblíbené kapely, vínové mikiny a přes ramena si hodila oblíbenou černou koženou bundu a vyšla ven. Steve nebyl jediný, kdo věděl, kde ho najít.

Když jsem vystoupila z vlaku do toho davu lidí, co nejrychleji jsem se snažila dostat z nádraží a najít první východ. Hlavu jsem se snažila udržet sklopenou a schovávala se pod kapucí. A to jsem si myslela, že Bukurešť byl klidnější město. Vyndala si ze zadní kapsy džínů zmuchlaný papír, na kterém byla neúhledné napsána adresa. Jakmile jsem se dostala z nádraží a objevila se na ulici, zavolala si taxi a řidiči poprosila, aby mi od té adresy zastavil dva bloky předem. Když jsme zastavili, zaplatila jsem mu, batoh si hodila přes rameno a rozešla se po prázdné ulici. Jen jsem doufala, že jsem ta adresa byla správná.

Po chvíli chůze jsem se zastavila před poloprázdným panelovým domem a prohlédla si ho. Vchodové dveře stěží držely na pantech a některá okna byla ohořelá a rozbitá. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Papír s adresou schovala zpátky do kapsy od džínů a vešla dovnitř. Rozhodně to tam nevypadalo hezky a ten smrad se dal kupodivu přežít. Zanedlouho jsem se objevila před dveřmi od jeho bytu a rozhlédla se kolem sebe. Hlavu sklonila ke dveřím a ucho přiložila na omlácené a poničené dřevo, abych se ujistila, že na druhé straně nikdo nebyl. Zdálo se, že jsem měla štěstí; nikdo uvnitř nebyl. Neslyšela jsem žádné hlasy, ani kroky nebo jakékoliv zvuky, připomínající, že by se někdo uvnitř pohyboval. Z vlasů si vytáhla pírko a vložila ho do zámku, čekajíc, až mechanismus přeskočí. Cvak. Usmála jsem se, když jsem zaslechla ten příjemný zvuk a v duchu se pochválila. Otevřela dveře a než vešla do bytu, pro jistotu se ohlédla přes rameno. Nikdo nikde, byl jsem tam úplně sama. Dveře jsem za sebou opatrně zavřela a rozešla se dovnitř. Byl to malý byt. Obývací část byla spojená s malou kuchyňkou. Okna byla polepená novinami. Pod jedním z oken, byla matrace, na které ležela zmuchlaná deka a polštář, kde nejspíš přespával. Jinak nikde nic moc nebylo. Všechno bylo prázdné, jako kdyby čekal, až se někdo objeví a on mohl snadněji utéct. Neměl jistotu. Bylo mi ho tak líto. Na kraji lednice jsem si všimla notesu. Rozešla jsem se, a když se zastavila u chladničky, notes s koženými deskami, vzala do rukou. Věděla jsem, že to nebylo správné. Bylo to jeho soukromí a já mu ho neslušně a drze narušovala. Otevřela jsem ho na náhodné stránce a obě stránky si důkladně prohlédla. Vypadalo to na nějaké poznámky. Na jedné ze stránek, přímo uprostřed byla Stevovo fotka v obleku Kapitána Ameriky. Usmála jsem se, ale můj úsměv zmizel stejně tak rychle, jako se objevil. Ztuhla jsem v pohybu. Cítila jsem, jak mě někdo sledoval. Cítila jsem jejich propalující pohled i přes tu kapuci na své šíji. Nu sucho jsem polkla, notes zavřela a pomalu se k dotyčnému otočila čelem. Stál tam a sledoval mě. Jeho vlasy byly sčesané dozadu a schované pod černou kšiltovou. Na sobě měl červené tričko s dlouhým rukávem, hnědou bundu s kapucí a tmavě šedé džíny. Zmínila jsem, že byl svalnatý a vysoký? Jakože hodně, hodně svalnatý? Jestli ne, tak ano, byl a také byl neuvěřitelně pohledný a mohutný. Ale to stále nic neměnilo na tom, že jsem se mu vloupala do bytu.

„Co chceš?" Zeptal se mě a změřil si mě pohledem, snažíc se určit jestli jsem pro něho znamenala hrozbu nebo ne. I ten jeho hlas byl neuvěřitelně přitažlivý; chraplavý, ale jemný zároveň. Dokázala bych ho poslouchat hodiny.

„Já ve Vídni nebyl, v ničem už nejedu. "

„Já vím!" Vyhrkla jsem rychle a zvedla ruku, abych ho ujistila, že jsem mu věřila. Svraštil obočí a nechápavě se na mě podíval. Povzdechla jsem a mentálně se nakopla. Jen tak dál. „Jen jsem se snažila říct, že nejsem Hydra nebo police, a nemám v úmyslu ti nějak ublížit nebo zatknout a vím, že si to ve Vídni nebyl ty." Stále se na mě díval, jak na vyjevení. Jeho krystalově modré oči tikal mezi mou zahalenou tváří a tělem. Nataženou ruku jsem zvedla a stáhla kapuci od mikiny, aby mi mohl vidět do obličeje. „Jmenuju se Lilly Starková a Kapitán- myslím Steve, Steve Rogers se tě snaží najít. Hledáme tě už přes dva roky. Znáš Steva, ne?" Zeptala jsem se ho opatrně a povytáhla obočí. „Četl jsem o něm v muzeu." Přikývla jsem a nervózně si rukou vjela do vlasů. Upřímně, čekala jsem, že to bude lehčí. Na střeše panelového domu se ozvala rána a na chodbě mohl být slyšet dupot a hlasy. Ale ne. Najednou se ozvalo tříštění skla a v bytě se objevil Steve ve svém obleku i se štítem na předloktí. Lepší už to být opravdu nemůže. Steve se zarazil, když si všiml mé maličkosti zahalené v tmavém oblečení a mikině. Očima tikla mezi mnou a svým starým přítelem. Vypadal překvapeně a taky dost naštvaně. „Co tu děláš? Neříkala si, že jedeš domů?" Zeptal se a změřil si mě přísným pohledem. Omluvně jsem se na něho usmála a nevině pokrčila rameny. „Změna plá-"

Než z nás tří kdokoliv stačil něco říct, zastíněnými okny bytu se dovnitř dostali další lidi, ale ty už rozhodně nepatřili k nám.