Lilly: Iron Man's Daughter (CZ) ✓

9.

—O rok později—

„Nat, už toho mám dost." Vydechla jsem a sedla si na žíněnku. Ušklíbla se a ruce si položila na boky, sledujíc mě svými smaragdovými oči. „Jo, jasně. To ti tak budu věřit." Zasmála se, rozešla se k lavičce, ze které zvedla láhev a napila se. „Slečno Lilly, pan Stark si žádá vaši přítomnost v obývací místnosti." V cvičebně se ozval hlas uměle inteligence, který nepatřil nikomu jinému, naší oblíbené Friday. Zvedla jsem se. „Je to důležité?" Zeptala jsem se, než si od Natashy vzala láhev a sama se napila. „Ano." Povzdechla jsem, vrátila ji láhev a rozešla se ven z posilovny. „Ty nejdeš?" Zvolala jsem přes rameno a podívala se zrzky směrem. „Ne, jen běž." Zatřásla hlavou, její tón hlasu mi přišel podezřelý, ale přikývla jsem a pokračovala dál v cestě k výtahu. Když jsem z něho vyšla, zarazila jsem se, neboť Tony nebyl jediný, kdo na mě čekal v naší obývací místnosti.

„Něco se děje, tati?" Zeptala jsem se, jakmile zaslechl můj hlas, s úsměvem se ke mně otočil. Ok, tak to bylo nové. „Tady jsi!" Vykřikl radostně, rozešel se ke mně, chytil za ruku a táhl doprostřed místnosti. Nechápavě jsem se na něho celou dobu dívala a nevšimla si ostatních. „Člověk by čekal hezčí přivítání." Zarazila jsem se v pohybu a rychle se otočila tím směrem, odkud jsem slyšela ten známý hlas. „Same!" Vyhrkla jsem, rozběhla se k němu a vtáhla do objetí. Zasmál se a jeho pevný stiskl kolem mého pasu zesílil. „Pane bože! Co tu děláš?!" Zeptala jsem se, když jsem se od jeho těla odtahovala. Pokrčil rameny a ušklíbl se. „Však víš, jsem doma a tak. A navíc nejsem jedinej." Řekl se zvednutými koutky a ukázal směrem za mě. Otočila jsem se a vykulila oči. Všichni byli zpátky. Do očí se mi nahrnuly slzy a rychle jsem se rozběhla za Stevem, který už na mě čekal s otevřenou náručí. „Ahoj. Rád tě zase vidím. Minule si nás všechny pěkně vyděsila." Zašeptal, zahalil mě svými silnými pažemi a vlepil pusu do vlasů, jako to dělával odjakživa. V očích mě pálily slzy radosti. „Jo no, vždyť mě znáš. Mám ráda, když jsem středem pozornosti." Po chvíli jsem se od jeho vřelého objetí, hřbetem ruky si setřela slzy. Steve se uchechtl a zakroutil hlavou. „Jsem tak ráda, že jste všichni zpátky." Vydechla jsem šťastně a na všechny se podívala. Stále jsem tomu nemohla uvěřit. Bála jsem se zavřít oči, že to celé byl jenom sen. „Společný objetí!" Vykřikl Clint, než nás všechny donutil se nacpat do jednoho velkého objetí, a já se zase po dlouhé době cítila celá a šťastná. Měla jsem rodinu zpátky.

„Lilly, můžeme si promluvit?" Steve mi ruku položil na koleno, když jsme seděli na pohovce a doháněli ztracený čas. „Jasně." Usmála jsem se, skleničku s pitím odložila na stůl. Přikývl a rozešel se na chodbu. Zvedla jsem se a svraštila obočí, ale následovala jsem ho. „Ok, tak o čem si to se mnou chtěl mluvit?" Zeptala jsem se, když jsme se zastavili a povytáhla obočí. Steve se kousl do tváře a nervózně sklopil zrak k mramorové podlaze. „Jde o Buckyho." Přikývla jsem a podívala se jeho směrem, seděl v rohu místnosti daleko od všech a všeho. „S Tonym jsem se domluvil, aby měl pokoj blízko toho tvého. Věř tomu nebo ne, ale ty si hned druhý člověk, kterému věří." Zrak z jeho potemnělé tváře a řeči těla jsem přesunula na Stevovo tvář a překvapeně vykulila oči. Lhala bych, kdybych řekla, že mě to nezaskočilo. Ale která část té věty víc? Ta, kde řekl, že bude mít pokoj blízko mě anebo ta část, že s tím táta souhlasil? Protože jsem Tonyho znala a vzhledem k minulosti, to byl obrovský skok.

„Dobře...a?" Tiše se zasmál. „Nic, jen chci, abys na něj dala občas pozor. Pořád si nevěří a má strach." Polkla jsem a chápavě kývla hlavou. Ty pocity jsem znala, až moc dobře.

„To chápu." Stevova tvář nad mým přiznáním posmutněla a ruku mi položil na rameno. „Tony mi zavolal, co se stalo." Jistě, že zavolal, pomyslela jsem si a rty semkla k sobě. V krku mě začalo nepříjemně pálit a v očích zaštípaly slzy. „Mrzí mě, že jsem tu pro tebe a Tonyho nemohl být." Pousmála jsem se a chytila ho za zápěstí ruky, kterou měl stále na mém rameni. „To je v pohodě. Už je to za námi. Jen někteří z nás mají doživotní následky. Však víš, super-sérum a tak..." Uchechtla jsem se, abych zlepšila tu nepříjemnou náladu a temnou atmosféru, kterou ta konverzace přinesla a podívala se na něho. „Ne, vážně. Už je to za mnou. Všechno to zlý, už je minulost a já chci žít v přítomnosti a přemýšlet o budoucnosti." Něco z toho byla pravda, a také jsem to myslela vážně, ale jak jsem říkala, mělo své následky. Rty jsem vyzvedla do neparného úsměvu. Steve přikývl a úsměv mi opětoval. „Víš, když jsme s Buckym byli na cestě na tu Sibiř a zjistili jsme, co se ti stalo..." zhluboka se nadechl, dívajíc se jeho směrem, na rtech mu pohrával úšklebek, „chtěl se vrátit." Za naši krátkou diskusi už to bylo podruhé, co mě jeho slova dočista zaskočila a donutila ztratit dech.

Vážně? Chtěla jsem se zeptat, ale musela jsem se krotit. Srdce mi v hrudi neposedně skákalo. „Ani mě pořádně neznal a nezná." Steve se zasmál. „Jo, já vím. Nechci, aby sis to vyložila nějak špatně, ale taky mě to překvapilo." Bucky se o mě zajímal a záleželo mu na mně? Páni. Tak tohle mi budu chvilku trvat, že to vstřebám. „Ne- já-...Chápu to." Zasmála jsem se nad svou neschopností formulovat rozvitá souvětí. Zdálo se, že moje zalíbení, které jsem si vytvořila na seržantovi Barnesovi, za ten rok vůbec nevymizelo.

„Steve?" Z naší konverzace nás vyrušil jeho hladký hlas. Moje oči si opět našly cestu k jeho tváři. Vypadal pořád stejně a stále byl nebezpečně pohledný, jako tehdy, když jsem ho potkala poprvé. Delší husté kaštanové vlasy mu padaly do tváří, které měl schované pod hustším porostem vousů a jeho ocelově modré oči - Bože, ty oči – zářily jako dvě hvězdy. Stále jsem nemohla vstřebat, že táta souhlasil, aby měl pokoj na stejném podlaží.

„Ano, Bucky?" Steve se na svého nejlepšího přítele usmál a ruku mi obmotal kolem pasu. Buckyho oči, které najednou potemněly, pozorně sledovaly jeho ruku na mém pasu a svraštil obočí. Čelist měl napnutou a podobně na tom byla i jeho řeč těla. Vážně se mračil? Ne, to se mi muselo jenom zdát. Moje fantazie si pohrávala s myslí.

„Um...j-já," odkašlal si a znovu semkl čelist, „pořád mám ještě problém s tím telefonem." Z přední kapsy od džínů vyndal svůj iPhone. Jeho tvář byla stále lehce potemnělá a oči momenty tikaly mezi mou tváří a Stevovo paží kolem mého trupu. „V pohodě, Bucky. Stejně jsi na tom mnohem líp, než jsem byl já." Steve se zasmál a druhou rukou ho ujišťujíc, poplácal po rameni. „Zeptej se Lilly. To ona je na tohle odborník." Mrkl na Buckyho, než jeho ruka z mého středu zmizela a rozešel se za ostatními do obýváku. Nemohla jsem si nevšimnout, jak byl bývalý zabiják celý upjatý a nejistý, když jsme se v té uličce objevili sami. Nejdříve se mu nelíbilo, jak se ke mně Steve měl, skoro svého nejlepšího parťáka zabíjel pohledem a teď nevěděl, jak se měl chovat, když jsme byli o samotě. Nebylo mi ho líto, ne, protože nebyl důvod, abych mi bylo líto a měla vůči němu pocit soucítění. Tím bych mu moc nepomohla.

„Steve má opravdu. Jestli chceš, ráda ti pomůžu." Usmála jsem se a poukázala na to malé zařízení v jeho pravé ruce. Nic neřekl, jen se na mě díval, rty zavřené do přímé čáry a svaly na čelisti měl stále semknuté. Připadalo mi, jako kdyby mu někdo vzal schopnost mluvit. V těch jeho čistě modrých očích bych se snadno utopila. „Anebo jestli chceš raději Steve nebo Sama," nechtěla jsem znít tak nervózně a nejistě, jak jsem se ve skutečnosti cítila, „nic se neděje. Chápu to."

Bože, proč jsem byla tak nervózní? Začala jsem o sobě pochybovat. Co když to všechno, co mi Steve napovídal, byl jenom výmysl, nějaký jeho krutý vtípek?

„Ne!" Vyhrkl, a prsty mi něžně ovinul kolem paže, než jsem mohla odejít. Ztuhla jsem v pohybu a obočí nadzvedla tak vysoko, že jsem si myslela, že se dotýkalo až vlasové linie. Bucky sám nad svým neočekávaným chováním vypadal docela překvapeně. Jeho stisk na mé ruce zmizel, povzdechl a železnou rukou si nervózně vjel do vlasů. „Jen jsem chtěl říct, že mi to nevadí. Budu rád, když mi pomůžeš." Vypadal tak beznadějně, a tvářil se, jako ztracené štěně. Jeho ocelové modré oči mě tiše a ohnivě prosily o pomoc. Koutky úst mi zaškubaly, přikývla jsem a chytila ho za jeho železnou ruku. Vypadal zaskočeně. „Tak v tom případě ti ráda pomůžu."

Krok za krůčkem, Lilly. 

Krok za krůčkem.