Lilly: Iron Man's Daughter (CZ) ✓

14.

Uběhli už dva dny od toho incidentu, jestli se tomu dalo vůbec říkat incident. Cítila jsem se kvůli tomu špatně. Pohádali jsme se. Křičeli jsme na sebe hlava nehlava, než potom rychlostí blesku vyšel z mého pokoje. A to bylo také naposledy, co jsem ho viděla a mluvila s ním. Ze začátku jsem byla naštvaná, ale pak se můj vztek proměnil ve smutek a vinu. Možná měl pravdu. Možná jsem byla nepozorná a sobecká. Možná jsem nakonec byla jako Tony. Lhala bych, když řeknu, že mě jeho slova neranila. To poslední, co jsem kdy chtěla, bylo se chovat, jako se občas s radostí choval táta. Ale tak to se přece stávalo i těm nejlepším, nebo ne? Ani Tony nad tím nedělal takový divadlo, jako Bucky. Neříkám, že byl nadšený, že jsem se nechala postřelit, ale stále nebyl ani z části tak rozrušený a rozzlobený jako bývalý Soldat.

Povzdechla jsem, převalila se na záda a zadívala se do stropu. „Friday, kde je prosím tě Bucky?" Pomalu jsem se posadila, nohy přehoupla přes okraj matrace a rozešla se k židli, přes kterou jsem měla přehozený župan. „Seržant Barnes je v kuchyni, slečno. Chcete, abych ho zavolala?" Zeptala se. „Ne, děkuju Friday." Usmála jsem se, zavřela za sebou dveře od pokoje a rozešla se k výtahu, který mě měl dovést do pátého patra, ve kterém byl společný prostor pro nás všechny, ve kterém se odehrávaly veškeré společné aktivity ve volném čase.

Celou cestu jsem přemýšlela, co mu řeknu. Hlavně jsem měla v plánu se mu omluvit, ale jakmile jsem vešla do kuchyně, zarazila jsem se v pohybu a s vykulenýma očima se podívala před sebe. Stála tam nějaká neznámá blonďatá žena a měla na sobě jen tričko. Buckyho tričko. Párkrát jsem zamrkala a snažila se nadechnout, ale nešlo to. Před očima se mi objevila mlha a já se musela rukou opřít o zeď, abych nespadla. Druhou ruku si přiložila k hrudi. Nemohla jsem dýchat. Měla jsem pocit, jako kdyby mi někdo vytrhl srdce, opakovaně na něm zadupal, probodl ho a poté ho prohodil oknem. Měla jsem otevřenou pusu, ale nic z ní nevycházelo, jen moje mělké dýchání. Mělo to tak moc bolet? Mělo takto šíleně bolet zlomené srdce?

„Jsi v pohodě?" Zeptal se mě její příjemná hlas, dívala jsem se na zem a snažila se uklidnit a sesbírat své zlomené, zneužité a krvácející srdce.

Ne, nejsem. Mám pocit, jako kdyby část mě umírala.

„Lilly? Jsi v pořádku?" Slyšela jsem jeho hlas, ale nemohla se na něho podívat. Nemohla jsem dovolit, aby mě viděl v takovém stavu. Nechtěla jsem a odmítala jsem přiznat tu krutou pravdu, která mě před chvíli jasně praštila do obličeje a vyrazila dech; nemiloval mě, a nikdy taky nebude. Jeho slova a ani činy nic neznamenaly. Byly to jen porušené sliby a bezvýznamná slova, nic víc, nic míň. Vždy byl hráčem a vždy jím také zůstane; temná minulost neminulost. Nic jsem pro něho neznamenala.

„J-já..." zakoktala jsem se a chytila se za bok. Musela jsem si něco vymyslet, na něco to svést, i když to vypadalo na čistou lež. „Bolí to." Zachraptěla jsem a pokusila se narovnat. Zatraceně, tak strašně moc to bolí. „Kriste pane! Co se děje? Jsi v pořádku?" Vyhrkl Steve, když se objevil na scéně a všiml si mé předkloněné postavy. Okamžitě se ke mně rozešel a chytil kolem pasu. Můj zachránce. Děkovně jsem se na svého nejlepšího kamaráda podívala. „Děkuju, ale zvládnu to." Ani jsem to nedořekla a už mě držel v náručí. Vždycky mě zvedal s takovou lehkostí, ale u Buckyho to bylo jiné. U něho bylo všechno jiné. Zatracení, super-vojáci. I když, sama jsem teď byla taky jednou z nich, takže jsem neměla právu jim za to nadávat.

„Postarám se o tebe a rozhodně tě nenechám o samotě." Sice to znělo trochu přehnaně, ale byla jsem vděčná, že aspoň pro někoho jsem něco znamenala. Ještě, že jsem měla Steva. Na něho jsem se mohla vždycky spolehnout. „Děkuju." Zašeptala jsem a hlavu si schovala mezi jeho rameno a krk. Tak moc se mi chtělo křičet a brečet.

„Co je s tebou? A neříkej, že je to ten bok. Vím, že už je to zahojený. Dokorka Choová mi to řekla." Řekl Steve, když jsem ležela znovu na své posteli a schoulila se do klubíčka. „J-já...chtěla jsem si s ním promluvit, ale ona tam byla." Zachraptěla jsem a obličej si schovala do dlaní. „Šhhh...to si nemohla vědět. Bude to zase v pohodě." Řekl konejšivým hlasem, lehl si vedle mě na druhou stranu matrace, ruku mi ovinul kolem trupu a přitáhl k sobě. Druhou rukou mě chytil za zátylek a hlavu mi položil na svou hruď.

„J-já-" Zavzlykala jsem a Steve mě k sobě ještě víc přitiskl. Bože, tak moc to bolelo. Když jsem se zamilovala do jeho nejlepšího přítele, nečekala jsem, že to tak bude bolet. „Já vím. Já vím." Zašeptal, hlas se mu chvěl a políbil mě do vlasů.

„Je to pako." Jindy bych se zasmála, ale teď ne. Souhlasila jsem s ním. „V-věděls to?" Zeptala jsem se po chvíli ticha, když jsem se trochu uklidnila a tvář odtáhla od jeho hrudi, abych mu mohla vidět do obličeje. „Ne, nevěděl." Zakroutil hlavou, rty měl nadzvednuté do smutného úsměvu. „Ale věř mi, že kdyby jo, už bych mu dávno nakopal zadek." Pousmála jsem se a podívala se na ten zlatý náramek, který jsem od něj dostala. Dal mi ho jako dárek k našemu přátelství. Hovadina. Byla to jenom přetvářka, jedna velká tlustá lež. Zavzlykala jsem, Steve mě chytil za bradu a zvedl hlavu tak, abych se mu dívala do očí. „Nebreč. Nestojí za tvoje slzy." Palcem ruky mi něžně setřel kutálející slzy po lícních kostech. Proč se jen moje srdce rozhodlo pro něho, když jsem po celou dobu před sebou měla někoho, jako byl Steve? Proč jsem jen dala přednost srdci před rozumem?

Steve Rogers by byl skvělým nápadníkem, a ještě lepším materiálem pro přítele. Byl všechno, o čem každá žena mohla jen snít. Vysoký, široká ramena a silná a mohutná postava. Velký smysl pro humor – tedy jak kdy, některé moderní vtipy stále ještě nechápal – a úžasný charakter. Všichni ho měli rádi a v celém jeho těle nebyla ani jedna zlá nebo špatná buňka. Steve byl opravdu ztělesněným snem každé ženy, jen ne pro mě. Věděla jsem, že kdyby se jednalo o tátu, Steve byl okamžitým vítězem. Jenže, mělo to jeden velký a dost podstatný háček - Steve Rogers nevlastnil mé srdce a nebyl svým nejlepším přítelem.