Lilly: Iron Man's Daughter (CZ) ✓

6.

„Tak a teď mi řekni, co tu děláš?" Zeptal se mě táta a vážně se na mě podíval. „Už tě nepotřebují?" Povytáhla jsem obočí, bradou poukázala na skupinu lidí, kteří stáli u monitorů před a kolem kanceláře. Ušklíbl se a zakroutil hlavou. „Dobrej pokus." Pousmála jsem se, a opřela se ramenem o zeď. Za pokus to stálo. „Teď vážně, co tu děláš? Myslel jsem, že si v New Yorku." Přivřel oči a podezíravě si mě prohlédl. Zrak z jeho intenzivního pohledu jsem sklopila k zemi a zadívala se na špičku bot. „Nat letěla za Stevem do Londýna, tak jsem letěla s ní." Odpověděla jsem. Říkala jsem pravdu, sice ne celou, ale nelhala jsem. Ne tak úplně. Přikývl a na okamžik se podíval do kanceláře. „Víš, nechci a nepřeju si, abys tohohle byla součástí." Pozdě, pomyslela jsem si a přikývla. „Díky tomuhle všemu jsem přišel o Pepper, nechci přijít i o tebe." Proč to dělal ještě těžší, než to bylo? Díky tomu jsem se cítila ještě hůř a mizerněji. Odstrčila jsem se od stěny a zastavila před ním. „Já vím." Smutně jsem se usmála a chytila ho za zápěstí. „Musím si jí promluvit se Stevem." Odkašlal si a jeho tmavě hnědé oči se zadívaly do těch mých. „Drž mi palce, ať se mi ho podaří přemluvit, aby to podepsal." Usmála jsem se a palce schovala do dlaní. Zatřásl hlavou a rozešel se do kanceláře, ve které na něho Steve čekal. Seděl na jedné ze židlí a prsty ťukal do dřevěné desky stolu. Povzdechla jsem a stoupla si vedle Nat s Sharon, které se dívaly na prohlášeného atentátníka a bývalého přítele Kapitána Ameriky. Byl uvězněný v kleci, jako nějaké divoké a nebezpečné zvíře. Jen jsem doufala, že se Steve nenechá přemluvit.

„Slyšela jsem, že tě tam někdo z nich zahlédl." Zašeptala Sharon, když se ke mně naklonila. Snažila jsem se zůstat v klidu. Podívala jsem se na ni, jako kdybych nevěděla, o čem to mluvila, povytáhla obočí a překvapeně zamrkala. „Oh, vážně? Ale to je nesmysl. Byla jsem s Nat." Sharon naklonila hlavu, ruce si založila na prsou a mě bylo jasné, že to věděla. „Natasha ti to řekla, že jo?" Zeptala jsem se. Sharon přikývla. Zrádce. „Víš, není až zas tak těžký si to odvodit. Způsobem, jakým se na něho díváš..." podotkla a hlavou kývla k obrazovce. Tak, ale teď jsem opravdu neměla ani páru, co čem to povídala. „Prosím tě, jen slepej by na to nepřišel." Protočila oči a zakroutila hlavu. Dobře, možná se mi líbil. Přiznávám, možná trochu víc, než by měl. Ale to s tím rozhodně nesouviselo a nemělo, co dělat. Jen jsem Stevovi pomáhala s hledáním jeho dlouho ztraceného a znovu k životu přivedeného kamaráda.

„Za prvý, vůbec netuším, o čem to mluvíš, a za druhý se mi nelíbí a nech toho." 

„Ale já neřekla nic o tom, že se ti líbí." Z úhlu pohledu jsem mohla vidět, jak se ušklíbla. Mentálně jsem nakopala. Blbče. Určitě jsem byla rudá až na zadku. „Tvoje tajemství je u mě v bezpečí. Neboj, nikomu to neřeknu. Možná, kromě Steva."

„Sharon!" Napomenula jsem ji a všichni se na nás v místnosti podívali. Rukou jsem si zakryla pusu a snažila se nesmát. Proč jsem s tím vůbec souhlasila? Měla jsem Stevovi říct ne a teď bych tu nestála a nekoukala na jeho nejlepšího kamaráda, jak na svatý obrázek. K čertu s tebou Steve a k čertu s tvým až moc pohledným kamarádem kriminálníkem.

„Co má táta vůbec v plánu?" Zeptala jsem se Nat, když jsem se rozhodla, že koukání na Buckyho utrpení přes monitor stačilo, a posadila se vedle té rudovlasé ženy. „Především chce přemluvit Steva, aby podepsal tu smlouvu a podle toho, co jsem slyšela... kdyby se mu to povedlo, Barnese by převezli do léčebny k nám do Ameriky a posledních 24 hodin by zlegalizoval." Přikývla jsem a na ty dva muže se podívala přes skleněné stěny kanceláře. „Vím, že už jsi to smlouvu podepsala a máš na to svůj názor, ale to já taky a já doufám, že to nepodepíše." Jakmile jsem to dořekla, jejich hlasy byly hlasitější. Hádali se. „Co udělal?" Natasha se usmála a pobaveně se na mě podívala. „Vy dva jste vážně něco."