Lilly: Iron Man's Daughter (CZ) ✓

12.

Kdybych řekla, že jsem nebyla zaskočena Buckyho chováním, lhala bych. Vůbec jsem ho na tom večírku nečekala. Věděla jsem, že je neměl rád. Říkával, že to nebyl jeho šálek čaje. Nerad stál uprostřed přeplněné místnosti lidí, která praskala ve švech. Ale to co mě zaskočilo ze všeho nejvíc, byl Mark. Byl to můj první přítel a taky stál za starou bačkoru. Náš "vztah" – pokud by se to tak dalo vůbec říkat – měl velice krátkého trvání. Mark nikdy u ničeho nedokázal dlouho vydržet, byl jako přelétavý pták. Rád skákal z jednoho stromu na ten druhý, a čím ten strom měl zajímavější a šťavnatější plody, tím lépe. A taky se vůbec nezměnil, byl to pořád ten stejný nafoukaný idiot a hladový floutek. Možná ještě větší, než jsem si pamatovala. Tehdy mi bylo jako Peterovi, byla jsem šestnáctiletá puberťačka a první lásku jsem brala vážně, na rozdíl od Wilda. Jeho otec byl úspěšný právník a rád se s tím také vyhříval na sluníčku, ve školních letech, především ve školní slávě. Jak jsem s ním vůbec mohla chodit a co jsem na něm kdy viděla, to můj dospělý rozum nedokázal pobrat.

Když jsem jejich společnou konverzaci mlčky sledovala, říkala jsem si, jak moc byl Bucky vysoký a mohutný ve srovnání s Markem. Ve srovnání s mým bývalým přítelem, ten válečný hrdina a veterán po mém boku vypadal jako opravdový a zdatný muž, křičící dominanci a moc. Mark Wild, syn úspěšného a zbohatlého tatínka, seržantu Jamesi Buchanenovi Barnesovi nesahal ani po špičky bot. Rozhodně mě zaskočil. Tyčil se nad Markovo hubeným tělem jako věž. Srdce mi po celou dobu jejich diskuse splašeně mlátilo o hrudní koš. Buckyho náhlá stinná stránka, plná ochranářské a majetnické povahy, a o které jsem ani nevěděla, vyplula na povrch a vyrazila mi dech. Zastal se mě a Marka přitom konečně usadil. Už bylo načase, aby tomu ubožákovi někdo ukázal, jaké to bylo, být opravdovým mužem a chodit v dospěláckých botách.

Ale teď jsme byli sami, daleko od všeho a všech; jenom my dva. Daleko od přihlížejících a čmuchajících lidí, kteří žili pro drama a divadýlka. Stáli jsme u kraje střechy budovy a v tichosti se dívali před sebe přes celý tlumeně osvětlený areál a noční oblohu plnou třpytících se hvězd. Bylo osvobozující nemačkat se v přeplněné místnosti s bohatými a vlivnými lidmi, kteří neuměli nic jiného a neznali nic jiného, než přetvářky a vše řešit penězi. Čím více peněz, tím lépe; jenže někteří zapomínali, že peníze a bohatství neznamenalo všechno. Byli věci, které si prostě penězi - i když jich mohli mít sebevíce – koupit nedokáží. Táta na to samé přišel, chvíli mu to sice trvalo, než si to uvědomil, ale když se tak stalo, řádně mu to dalo za vyučenou; jak jemu tak i jeho blízkým.

„Děkuju, že si mě před ním zachránil. Nemusel jsi to dělat. Vím, jak se nerad bavíš s cizími lidmi." Prolomila jsem konečně to příjemné ticho a nemohla si nevšimnout, jak mi na rukou naskákala husí kůže. Doufala jsem, že si bude myslet, že to bylo od chladu a ne od jeho blízkosti. Bucky přikývl, zrak stále upřený před sebe, do korun stromů lesa, který nás dělil od ruchu velkoměsta a zvědavých lidí a reportérů. „Byl to blbec. Nemohl jsem nadále poslouchat, jak s tebou mluvil a už vůbec, jak se na tebe díval. Měl štěstí, že jsem mu jednu nevrazil." Jeho hlas sice zněl pobaveně, ale slyšela jsem v něm ten vážný a chvějící se tón, za kterým se schovával vztek. „Věř mi, když řeknu, že jsem chtěla udělat to samé." Přiznala jsem s tichým smíchem. Vážně jsem chtěla, aby se Mark seznámil s mým pravým hákem. Bože, bylo by to tak uspokojující, potom, co mě nechal na ocet těsně před plesem.

„To rád slyším." Ušklíbl se a koutkem oka se na mě podíval.

Zase mezi námi zapanovalo příjemné ticho, ale ta atmosféra začínala pomalu houstnout. Bylo jen otázkou času, kdy se bude dát moct krájet nožem. Kousla jsem se do rtu, zrak z oblohy sklopila k rukám, které byly opřené o betonovou zídku, a tiše si odkašlala. Všimla jsem si, jak se jeho pozornost obrátila ke mně. Povytáhl obočí a s nepatrným úsměvem hrajícím na rtech mi očima přejížděl po profilu.