Lilly: Iron Man's Daughter (CZ) ✓

19.

Seděla jsem v temné a studené místnosti. Byla tam strašná zima. Objímala jsem se pevně rukama, v domnění, že se tím ochráním, jak před příchozími hrozbami, tak i tím chladem, kolena přitisknutá k hrudi a snažila se zahřát. Po chvíli jsme se zvedla z té studené a vlhké země a rozhlédla se kolem sebe. Žádné okno a ani malinký paprsek světla. Jen temnota. A nic jiného. Cítila jsem, jak jsem pomalu a jistě začínala panikařit. Když se mi v té černočerné tmě nepodařilo ani nahmatat dveře, nebo cokoliv, připomínající nějakou možnou únikovou cestu, začala jsem se nekontrolovatelně třást a měla pocit, jako kdyby mi kolem krku držely neviditelné ruce a nemohla jsem popadnout dech. Začala jsem křičet, brečet, prosit a mlátila i toho do stěn. Měla jsem strach. Slzy mi po tvářích tekly proudem a ruce, jak dlaně, tak i prsty a klouby jsem začínala mít sedřené do krve. Cítila jsem, jak mi teplé potůčky tekly po zápěstích přes předloktí, než dopadly na podlahu.

„Prosím! Pomozte mi někdo!" Křičela jsem z plných plic a posledních sil, než se všechno ponořilo do tmy.

Když jsem oči otevřela znovu, už jsem nebyla v té malé temné a chladné místnosti, ale přivázaná ke stolu a nade mnou stála skupina lidí v bílých pláštích, kteří se na mě dívali, jako na nějaké zvíře. Nemohla jsem se hýbat a ani mluvit. Znovu jsem pocítila tu strašnou beznaděj a strach. Poslední co jsem viděla, byly jejich široké úsměvy a nějaká modrá tekutina vedle mé hlavy v ampulích, než mi byla vpíchnuta do těla.

Když jsem se probudila znovu, tentokrát jsem stála uprostřed nějaké opuštěné budovy a ve svých zakrvácených rukou držela zbraň. Cítila jsem, jak jsem se začala pomalu třást a znovu mě ovládala panika a strach. Co se to dělo? Kde jsem to byla? Bylo pode mnou tolik krve. Tak moc krve, že jsem bála, že se v ní utopím. Zavřela jsem oči a pomalu a opatrně zvedla hlavu a zhluboka se nadechla a vydechla. Cítila jsem, jak se mi třásly ruce, a měla pocit, že mi ta zbraň vypadne z mých kluzkých a ulepených rukou. 

Otevři oči. No tak otevři je. Mohla jsem slyšet něčí hlas, jak mě naváděl; vysmíval se mi. Naposledy jsem se nadechla a otevřela oči. Dech se mi zadrhl v plicích a do očí nahrnuly slzy. Zajíkla jsem se a rukou si zakryla pusu. Bylo mi jedno, že byla od krve. Ne, to nemohla být pravda. Dopadla jsem s ránou na kolena, zbraň upustila a rozbrečela se. Přede mnou ležela těla všech, které jsem milovala a na kterých mi záleželo ze všeho nejvíce. Byli tam všichni, a všichni byli mrtví. Jejich bezvládná těla ležela v kalužích karmínové barvy, která mě mlátila do očí, a jejich vyhaslé oči se dívaly mým směrem. Propalovaly mě pohledem. Když jsem se očima zastavila nad těly dvou mužů, které pro mě znamenala všechno, zavzlykala jsem. Zabila jsem je...

všechny jsem je zabila.

„Ne!" Zakřičela jsem a rychle se zvedla z postele. Byla jsem zpocená od hlavy až k patě a po tvářích mi slzy nekontrolovatelně tekly proudem. Přerývavě jsem dýchala a snažila se uklidnit. Celá jsem se třásla, třásla jsem se jako osika. Dveře od mého pokoje se najednou s ránou rozletěly a stáli tam všichni. Každý z nich držel svou zbraň. Jindy bych se nad tím zasmála a zakroutila hlavou, ale ty časy byly dávno pryč.

„Lilly, co se stalo? Je všechno v pořádku?" Zeptal se mě starostlivě táta a ruku mi položil na rameno, když se zastavil vedle mé postele. Cukla jsem sebou a s vytřeštěnýma a ubrečenýma očima se na všechny podívala. Očima jsem tikala mezi jejich obličeji a tím tátovo. Připadala jsem si jako blázen. Přicházela jsem o rozum.

„Všechno je v pohodě. Byl to jenom zlý sen. Jsi v pořádku a v bezpečí." Snažil se mě uklidnit konejšivým hlasem, ale stále jsem mohla cítit tu paniku a beznaděj. Stále jsem před očima mohla vidět jejich bezvládná těla a sebe, jak držím zbraň. Ty zakrvácené ruce. Tak moc krve. Zdálo se to tak reálné; tak živé. Sklopila jsem zrak a zadívala se na své ruce, které byly čisté a nekontrolovatelně se třásly. Semkla jsem rty a zaťala ruce v pěst.

„Všichni můžete jít spát. Všechno je už v pohodě." Řekl Tony a podíval se na ně a hlavou kývl, aby jim dal najevo, že mohli odejít. Všichni souhlasně přikývli a pomalu se rozešli zpět ke svým pokojům.

Ale když ono to nebylo v pořádku, tati.

A nikdy nebude.

Nikdy.

„Zlatíčko, už je to v pohodě." Usmál se na mě a natáhl ke mně druhou ruku. Váhal, protože se bál, že se od jeho doteku znovu odtáhnu. Mohla jsem to vidět v jeho očích; tu nerozhodnost, ten strach. Nechtěla jsem, aby si myslel, že se ho bojím. Táta byl ten poslední člověk, který by mi chtěl ublížit. Nepatrně jsem kývla a pomalu se k němu rozešla. Ruce a nohy se mi třásly. Připadala jsem si tak slabě. Vpadla jsem mu do náruče a rozbrečela se. Táta mě k sobě přitiskl a dlaň přiložil k zátylku. „Šhhh...všechno už je zase v pořádku." Zašeptal a začal mě vískat ve vlasech. „Byl to jen zlý sen. Jsi v bezpečí. Nikdo už ti neublíží. To ti slibuju. Nedovolím, aby se ti něco stalo. Už nikdy." Slyšela jsem, jak se mu zlomil hlas. Věděla jsem, že brečel. Oční víčka jsem pevně semkla, materiál jeho trička mu mačkala v prstech a nechala se unášet našimi tichými vzlyky a nejistými sliby do budoucna. Jak si mohl být jistý, že už se nic nestane?

Dnešní svět byl temné a nebezpečné místo. Plné násilí, nenávisti a strachu. Plné nepřátel, kteří čekali za rohem a nemohli se dočkat pomsty. Nikdo si nemohl být jistý, kdy a jak se objeví. Byl plný falešných lidí, o kterých jsme byli přesvědčeni, že byli upřímnými, a které jsme nazývali přáteli, zatímco pravé přátele jsme nazývali zrádci a lháři. Viděli jsme chyby druhých a upozorňovali je na ně, ale už jsme nebyli schopni vidět ty svoje a přijmout je a připomenout si je. Žili jsme v minulosti, na místo toho, abychom žili v přítomnosti a přemýšleli o budoucnosti. Doufali jsme v něco lepšího. Doufali jsme v naději. Doufali jsme v lepší a bezpečnější svět. Doufáme a přejeme si...ale k čemu? Nakonec to bylo stejně zbytečné. Strach z ohrožení byl nevyhnutelný.