Lilly: Iron Man's Daughter (CZ) ✓

22.

„Slečno Starková, slečna Maximoffová by si s vámi ráda promluvila. Mám jí pustit dál?" Zeptala se mě Friday, zvedla jsem hlavu a podívala se na dveře. „Jistě." Jakmile jsem to dořekla, dveře do mého pokoje se otevřely a Wanda vešla dovnitř. „Co se děje?" Usmála jsem se a opřela se o čelo postele. Wan mi úsměv opětovala a sedla si na konec postele a nervózně si pohrávala s rukávem od svetru. Svraštila jsem obočí a posunula se na střed postele. Nelíbilo se mi, jak se chovala.

„Wando, co se děje?" Zeptala jsme se, sedla si k ní blíž a chytila ji za ruku, která nepřestávala tahat za tu vlnu. Když ke mně vzhlédla s uslzenýma očima, roztřeseně jsem se nadechla. Věděla to. Přikývla jsem a odtáhla se od ní. Dobře věděla, že se mi neměla hrabat v hlavě. Slíbila to. Slíbila, že by to nikdo neudělala; a podívejme se, kde jsme skončily.

„Moc se omlouvám." Zachraptěla, semkla jsem čelist a uhnula pohledem. „Nechtěla jsem to udělat, ale když ses tak moc trápila. Jen jsem chtěla vědět proč." Povzdechla jsem, dlaněmi se zapřela o měkkou matraci a zvedla se. Nevěděla jsem, co jsem na to měla říct. Zastavila jsem se před velkým oknem, díky kterému jsem měla krásný výhled na celý kampus a les a nervózně se kousala do tváře. Nemohla jsem jí to mít za zlé. Udělala to, protože o mně měla strach. Udělala to, co by udělal každý kamarád, když se ten druhý trápil. Zavřela jsem oči a párkrát zamrkala, abych se zbavila té lehké mlhy. „Nic se neděje. Nejsem na tebe naštvaná, Wan. Jen si dělala to, co by udělal každý dobrý přítel." Rty se mi zvedly do nepatrného úsměvu, stále jsem dívala před sebe ven z okna. „Vím, že ti na něm stále záleží a že k němu stále něco cítíš." Hořce jsme se zasmála a upravila si vlasy. „To je dobře, aspoň někdo to ví."

„Lilly..." Povzdechla Wan, otočila jsem se k ní a zvedla ruku. „Ne, nech to být. Co se stalo, stalo se. Už je to za mnou." Řekla jsem a rozešla se k velké skříni. O tomhle jsem se už nechtěla a nemínila bavit. Jak jsem řekla, bylo to za mnou. Byl minulostí. „Ne, není a ty to dobře víš. Kdyby to bylo za tebou, neprobouzela by ses s nočními můrami skoro každý den, Lilly. Měla si mu říct pravdu."

„Pravdu?!" Zopakovala jsem zvýšeným hlasem. „Wando, dobře víš, že to jsem nemohla! I přesto všechno, co mi udělal-" zarazila jsem se, otočila se ke své kamarádce čelem a se slzami v očích zatřásla hlavou, „nemohla jsem."

Než se ke mně Wanda mohla rozejít, vyrušilo nás tiché zaklepání. Obě jsme se podívaly na ty hnědé dřevěné dveře. „Ano?"

„To jsem já, Peter. Já jen, že jsme se měli sejít v tělocvičně a trénovat." Jak jsem mohla zapomenout? Plácla jsem se přes čelo, rychle se převlékla do sportovního oblečení a rozešla se ke dveřím. Cestou si vzala osušku a láhev s vodou.

„Promiň, ale musím jít. Promluvíme si o tom někdy jindy." Omluvně jsem se na Wandu usmála, než jsem otevřela, a s Peterem se rozešli směrem k výtahu. Jen jsem doufala, že ten den nikdy nepřijde.

--------------------------------

„Tak jak to šlo, Parkere? Nakopala ti Lilly zadek?" Zeptal se Sam s nadzvednutým obočím a úšklebkem na rtech, když jsme seděli na pohovce v obýváku. Clint se zasmál, dívaje se na Petera, neboť čekal na jeho odpověď.

„No podle toho, co jsem viděla z kamery, tak jo." Vložil se Nat do diskuse. „Protože tady Romeo nedával pozor a koukal tam, kam by neměl." Povytáhla perfektně upravený obočí a na rty se ji zkroutily do úšklebu. Bradou kývla na Petera, který byl rudý až na zadku.

Chudák.

„Hele to stačí!" Napomenul je táta, jako malé děti ve školce, když vešel do kuchyně a očima se zastavil na rudém Peterovi. „A ty." Ukázal na něj, Peter na sucho polkl a přikývl. „Příště se budeš dívat jenom tam, kde má oči. Rozumíme si?" Táta přivřel varovně oči. Musela jsem uznat, že mi toho kluka bylo docela líto. Přece jenom, stále to byl jenom kluk a ještě ke všemu dospívající kluk. Řekněte mi, který teenager to nikdy nedělal? Peter přikývl a koutkem oka zabloudil ke mně. „A-ano, pane Starku." Pousmála jsem se, sklopila hlavu a zrak se mi zarazil na zlatém náramku, který jsem stále měla na levém zápěstí. Najednou jsem měla pocit, jako kdyby se zastavil čas. Bucky. Jak moc mi chyběl.

„Lilly? Hej, země volá Lilly?" Strčila do mě Nat, zatřásla hlavou a párkrát zamrkala, abych se zbavila toho nepříjemného pálení v očích a oči z náramku přehoupla na její tvář. „Ano?" Zeptala jsem se a nechápavě se kolem sebe rozhlédla. Táta povzdechl a ruce si založil na hrudi. „Říkal jsem, že tenhle víkend máme volno, tak jsem navrhl, že si všichni vyjedeme na výlet. Co ty na to?" Usmála jsem se a přikývla. Bylo načase, abychom si všichni odpočinuli. „Jo, jasně. Proč ne? Bude zábava." Tony přikývl, zaklapl ruce a na všechny se podíval. „Ok, takže na víkend mějte zabalený a připravený věci." Řekl, z mísy na lince vzal červené jablko a zase zmizel. Bylo mi jasné, že se šel zase zašít do laboratoře a že ho všichni uvidíme, až v den odjezdu.

Chvíli bylo ticho, než ho Sam přerušil a ruku mi položil na rameno. „Víš, on za tvoje slzy nestojí. Je to vůl." Zhluboka jsem se nadechla a zavřela oči. Tak dlouho jsem si myslela, že jsem byla nenápadná a že o tom nikdo neviděl; že si toho nikdo nevšiml. Za svou rodinu a přátele jsem byla vděčná, ale někdy byly věci mezi nebem a zemí, které nešli změnit, a on byl zrovna jednou z nich. Možná mi ublížil, ale nezasloužil si, aby se o něm takto mluvilo. Ostatní to možná neviděli, a proto se pletli.

„Máš pravdu, stojí za mnohem víc." Přikývla jsem, odtáhla židli a zvedla se. Samův výraz byl překvapený. Protentokrát jsem mu ruku na rameno položila já. „Děkuju, za tvojí starost a zájem. Vážím si toho, opravdu." S tím jsem se rozešla zpět do svého pokoje a zavřela oči nad Petrovou zmatenou otázkou: „C-co se stalo?"

Ach, Petere kdybys jenom věděl.