20.

2.7K 182 8
                                    

--O měsíc později--

Vystoupila jsem ze svého milovaného červeného Forda Mustanga z roku 1965 a sluneční brýle si sundala z nosu. Zavřela dveře a rozešla se vstříc nové budoucnosti. Ah, bože táta mě zabije. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla, když jsem se zastavila před svým cílem a zaklepala na dveře, za kterými čekal nový nápad na lepší budoucnost. Dveře se otevřely a stála v nich velice pohledná a mile vypadající žena ve středních letech. To musela být jeho milá teta, o které tak rád mluvil.

„Dobrý den." Usmála jsem se a natáhla k ní ruku. Úsměv mi opětovala a chytila za ruku. „Jdeš za Peterem?" Povytáhla obočí a druhou rukou s úsměvem na rtech ukázala za sebe do bytu. Překvapeně jsem se na ni podívala a s úsměvem přikývla. „Jo- ano! Jak jste to věděla?" Zeptala jsem se, pobavení v hlase a vešla dovnitř, když mě pozvala dál a usadila v obývací místnosti na pohovku. „Neber si to špatně, ale toho červeného Mustanga z roku '65 ze sběratelské kolekce nemá hned tak někdo." No jistě, kývla jsem hlavou, příště jedu radši pojedu metrem. To byla moje chyba a hloupost, když už jsem měla být nenápadná, neměla jsem jezdit v tomto svítivém červeném autě, které přivolávalo pozornost.

„Jak nezdvořilé! Moc se omlouvám." Vyhrkla, ruku si zvedla ke rtům a omluvně se na mě podívala. Uchechtla jsem a mávla rukou. „To je v pohodě."

Chvíli mezi námi panovalo hrobové ticho, než ho přerušilo bouchnutí vchodových dveří a následný hlas nikoho jiného, než jejího synovce, Petera Parkera. „Proč nám před domem stojí auto dcery pana Starka?" Zvolal, než vešel do obýváku, a když si všiml mé postavy v celé mé kráse, sedící na jejich pohovce, zarazil se v pohybu. Táta měl pravdu, byl trochu nemotorný a zbrklý, ale jeho roztomilost to tlumila. Byl jak lidské štěně. Uchechtla jsem nad jeho vykulenýma očima a otevřenou pusou. Jen jsem si mohla představit, jak se asi musel tvářit, když tu minule místo mě seděl Tony. Zvedla jsem se, obešla jejich gauč a zastavila se před ním. Byla jsem ráda, že jsme se konečně mohli řádně představit.

„Ahoj, Petere." Na rtech se mi vykouzlil přátelský úsměv a natáhla k němu ruku. Párkrát zamrkal a zatřásl hlavou, než si se mnou podal ruku. „J-jo, teda ano. To j-jsem já. Peter. Peter Parker." Zakoktal se, snažila jsem se nesmát a zakroutila nad tím hlavou.

Dyť už se známe, ty trubko.

„Nemusíš být nervózní. Nekoušu." Mrkla jsem na něj, na sucho polkl a jeho teta se v pozadí zasmála. Povytáhla jsem obočí a natočila se jejím směrem. „Nechám vás tu o samotě. Kdyby něco, budu ve svém pokoji. Mějte se tu hezky, děcka." Usmála se na nás a než jsem se s ní mohla rozloučit a poděkovat ji, dveře od jejího pokoje se za ní se zaklapnutím zavřely. Peter si odkašlal a rukou si nervózně promnul krk. „Dáte si něco, s-slečno Starková?" Zeptal se a pomalu se rozešel do kuchyně. „Vodu, prosím." Usmála jsem se a rozešla se za ním. Když jsem se zastavila, opřela jsem se předloktím o kuchyňský ostrůvek a sledovala ho. Vážně jsem doufala, že to vyjde a bude s tím souhlasit.

„Víš, nemusíš mi vykat. Nejsem zas o tolik starší než ty." Mezi námi bylo necelých deset let. Jemu bylo šestnáct a mě pětadvacet – což mi nejspíš ještě bude nějakou tu dobu, možná pár dekád, než začnu stárnut – tak proč ty formálnosti. Peter přikývl a podal mi skleničku s vodou. „Děkuju." Poděkovala jsem a napila se. „Vím, že v tom červeno-modrým obleku na tom letišti v Německu si to byl ty, protože jsem ho pomáhala vyrobit a taky vím, že táta nechce, aby ses stal pravým členem týmu. Což si myslím, že je škoda..." odmlčela jsem se a pokrčila ramenem. Opravdu byla škoda, že se k němu táta choval, jako k dítěti. To samé dítě, které přede mnou stálo, mělo velký potenciál. A i když to Tony nechtěl přiznat, sám to moc dobře věděl a hlavně viděl. Peter se na mě překvapeně podíval, v jeho čokoládových očích jsem si všimla plajících plamínku naděje.

„To co se snažím říct, je..." začala jsem a sklenici odložila na pult před sebou, „že táta nemládne a jsem si jistá, že nejspíš budu následníkem a také vůdcem dalších Avengers, a proto bych tě moc ráda chtěla mít ve svém týmu, Spidey." Jakmile jsem zrak z průhledné tekutiny v nádobě zvedla k jeho tváři, úsměv mi zmizel a nahradily ho obavy. Dýchal vůbec? Začínal být červený a oči měl vykulenější, než kdy jindy. Rychlým krokem jsem se před ním zastavila, chytla ho za ramena a zatřásla s ním. „Hej, jsi v pohodě?" Zeptala jsem se, zadívala se mu do zarudlé tváře a než se stačila vážně strachovat o jeho zdraví, vtáhl mě do objetí a křičel na celý byt. „Pane bože! To je úžasný! Myslíš to vážně?! No do hajzlu!"

„Hele co jsem říkala o tom slovníku, Parkere?!"

„Promiň, teto May!"

Zasmála jsem se a odtáhla se od jeho drtivého objetí. Omluvně se na mě podíval, ale na rtech mu pohrával obrovský a šťastný úsměv. „Tak když máme jasno..." usmála jsem se, zastrčila si spadaný pramen kaštanových vlasů za ucho a kývla hlavou. „Ráda bych tě viděla v pondělí ráno před kampusem Avengers. Budu na tebe čekat." Byla jsem u dveří, když jsem se ještě otočila na patě a ukázala na jeho osobu, stojící v chodbě. „Jo a vezmi si sebou svůj oblek, musíme na něm něco vylepšit." Mrkla jsem a chytila za kliku.

„Počkej!" Zakřičel.

Povytáhla jsem obočí a s otázkou v očích se zadívala do těch jeho, které se i v tom šeru třpytily jak dva diamanty. Rozmyslel si to snad?

„J-já...děkuju."

Pousmála jsem se a otevřela dveře. „Zatím mi ještě nemáš za co děkovat. Pokud mi v pondělí dokážeš, že na to máš a projdeš testy, teprve pak mi můžeš děkovat." Vysvětlila jsem, ale abych byla upřímná, ty testy a všechno to osatní kolem bylo jen divadýlko. Peter to zatím ještě nevěděl, ale už dávno byl platným členem. „Pořádně se vyspi, potřebuju tě mít v nejlepší formě, Petere...nebo ti mám radši říkat Spidey?" Rty se mi zvedl do úšklebku a naposledy se na toho mladého kluka podívala, než jsem otevřela dveře a rozešla po schodech dolů. Když jsem vyšla ven a šla k autu, cítila jsem něčí pohled na šíji. Věděla jsem, že mě sledoval z okna. Hlavu jsem nechala sklopenou a pomalu otevřela dveře. Kousla jsem se do tváře, nemohla jsem si pomoci.

„Jo a Petere?!" Zvolala jsem a čekala na jeho odezvu.

„Ano?"

Ušklíbla jsem se. Měla jsem pravdu, že mě sledoval.

„Věřím, že na to máš." Vzhlédla jsem a kývla hlavou. „Uvidíme se v pondělí, Parkere." Naposledy jsem se podívala na jeho natěšenou a radostnou postavu, než si sluneční brýle stáhla přes oči, nasedla do auta a rozjela se pryč z Queensu zpět domů. Tony mě za to možná zabije, ale stálo to za to.

Naše budoucnost, budoucnost světa záležela na mladých lidech a bylo jen na nás, jak si ji zařídíme. Mladí lidé, ať už děti, dospívající nebo klidně i starší cílové skupiny, lidé, jako jsem byla já nebo Peter, ať už jsme měli jakoukoliv schopnost a dar, svět na nás spoléhal. Spoléhal, že ho dokážeme ochránit. A já se rozhodla, že budu pokračovat v tom, co táta stvořil. Tým superhrdinů, co bude chránit bezbranné lidi a občany. Možná to nebude hned, ani zítra nebo za měsíc, ale to nevadilo. Už jen ta myšlenka, že se to jednoho dne mohlo povést, uskutečnit, mě hřála u srdce a konečně jsem mohla klidněji usínat. 

Lilly: Iron Man's Daughter (CZ) ✓Kde žijí příběhy. Začni objevovat