Lilly: Iron Man's Daughter (CZ) ✓

13.

„Tak že všichni všemu rozuměli?" Zeptal se Tony a očima přejel po každém jednotlivci v zasedací místnosti. Všichni jsme souběžně přikývli. „Dobře, odlítá se za hodinu." Řekl táta a s tím ze zasedačky odešel. Povzdechla jsem, odtáhla židli, zvedla se a ze stolu si sebrala notes s poznámkami. „Vidím, že si štěstím bez sebe, huh?" Rýpla si Natasha s úšklebkem a loktem mě šťouchla do žeber.

„Kdo by se netěšil padouchům nakopat zadek?"

„Páni, co tě posedlo?" Protočila jsem oči a vyšla ven z kanceláře. Nebyla jsem nohou ještě ani pořádně za prahem, když se ozval další ženský hlas. „Nejde o to co, ale spíš o to kdo." Podotkla Papper, na rtech ji pohrával jemný úsměv, ale v jejích tyrkysově modrých očí jsem mohla vidět tu malou bouři, která byla na obzoru. Svraštila jsem obočí a otráveně se na svou budoucí macechu podívala. Pepper jsem zbožňovala, byla pro mě jako matka, kterou jsem nikdy neměla. A ještě víc jsem zbožňovala – především respektovala – za to, jak to s tátou dokázala tak dlouho vydržet. Kdyby se za něco takového udávaly ceny, Pepper Pottsová by byla každoročním výhercem. Bože, jak jsem tu hodnou a skvělou ženu milovala.

Když se na nás dvě Nat podívala, uchechtla se a zvedla ruce do vzduchu. „Ah, už chápu. Uvidíme se za hodinu." Zasmála se, poplácala mě po zádech a rozešla se směrem k výtahu, odcházejíc do svého pokoje. „Pepper!" Napomenula jsem ji, jakmile Natasha zmizela z dohledu a doslechu a přistoupila k její vysoké postavě. Občas mi štvalo, že byla vyšší než já. Vedle její vyšší a modelové postavy jsem vypadala tak male, ale když si vzala podpatky – což bylo skoro stále – vypadala jsem jako skřítek. Bez platformy naši rozdílovou výšku dělilo necelých deset čísel, ale s ní, to jsem měla pocit, že se jednalo o dva metry. Tony byl stejně vysoký, jako Pepper, když bych opět nepočítala její oblíbenou obuv s vyvýšenou podrážkou, ale dokud ji ta blonďatá žena měla, ani táta vedle ní nevypadal nějak velký. Mých metr šedesát pět centimetrů zrovna nezapadalo do měřítek superhrdiny. Byla jsem menšího vzrůstu, útlé a drobné postavy, ale když lidé nevěděli o mé nadpřirozené síle, díky super-séru, vypadala jsem bezbranně a křehce. Jenže první dojem a vnější vzhled může klamat. Had také na první dojem vypadá bezbranně a bezmocně, dokud ho nezačnete dráždit bosou nohou.

„Slíbila si, že to neřekneš. Věřila jsem ti." Našpulila jsem rty.

„Ale no tak, není to tak, že bych řekla jeho jméno. Nebo snad ano? Slyšelas mě říct Bucky?" Jakmile to dořekla, upustila jsem notes s poznámkami na zem a s vykulenýma očima, ji zakryla namalované rty. „Pepper." Zašeptala jsem její jméno, varovným tónem, po chvíli se od její postavy odtáhla a ruku svěsila podél těla. „Dobře, promiň. Moje chyba. Slíbila jsem, že to nikomu neřeknu a Tonymu už vůbec ne."

„Co mi neřekneš?" Ztuhla jsem v pohybu a narovnala se. No jasně, že jako naschvál musel slyšet tu poslední část. Tony prošel kolem mě, stoupl si vedle Pepper a rukou ji objal kolem pasu. Tmavě hnědé obočí měl povytažené a podezíravě očima tikla mezi mnou a Pepper. Proč jsem vždycky musela mít takové štěstí? Spolkla jsem ten knedlík strachu a s prosícíma očima se podívala na tu ženu, kterou si táta tiskl k boku. „Eh...to, že..." zakoktala se a snažila se něco vymyslet. No tak, Pepper, pomyslela jsem si, v tomhle si byla vždycky odborník.

„To, že vymyslela nové vylepšení na obleku."

Co? To je všechno? Jakmile se tátovy oči z její tváře přehouply na tu mojí, zaklapla jsem pusu a doufala, že to kývaní hlavou vypadalo dost přesvědčivě. Jen jsem doufala, že na to skočí. Přivřel oči. A sakra. To nevypadalo dobře.

„Jo!" Vyhrkla jsem a odkašlala si. „To je přesně to o čem jsi neměl vědět...J-já chtěla jsem tě překvapit." Bože, jestli mě slyšíš, vyslyš mě a pomoz mi. „Oh, vážně?" Řekl a povytáhl obočí. V jeho hlase jsem stále mohla slyšet přetrvávající zbytky pochybnosti. „Ukážeš mi to hned, co se vrátíte z mise." Jo, usmála jsem se a přikývla, ale to ho budu muset nejdřív provést.

„Měla by ses jít připravit." Řekl a hlavou poukázal na dveře od výtahu. „J-jo, jasně." Vydechla jsem a nervózně se zasmála. Sklonila se a sebrala si odhozený notes. „Už letím. Zatím." Rozloučila jsem se a rychlým krokem se vydala k výtahu.

Bože, to bylo o fous.

-----------------------------------

„Já myslela, že táta říkal, že to má bejt lehká mise?!" Zakřičela jsem a záda tiskla ke zdi, abych nechytila kulku od nepřátel. „Jo no, tak to nejsi jediná." Řekla Nat a vydechla. „Taky to tady nemám zrovna lehký." Mohla jsem ze sluchátka slyšet, jak se na druhé straně s někým prala. Narovnala jsem se, zbraň stiskla pevněji a pořádně se nadechla. Jdeme na to. Odstrčila jsem se od zdi, rozběhla se a začala střílet. Dva agenti byli schovaní za stolem. Jakmile jejich hlavy vykoukly, zmáčkla jsem spoušť. Prásk. Prásk. Další dva byli za rohem. Následovaly další dva výstřely a všichni čtyři leželi v kaluži krve.

„Všechno v pohodě?" Zeptal se Steve, když jsem si sedla za převrácený stůl, opřela se a snažila se uklidit svoje zběsile bijící srdce plné adrenalinu. „Jo, myslím, že-" zarazila jsem se, když jsem si všimla té díry ve svém obleku na levém boku, ze které chrčela bohatá karmínová barva. Jeden z nich mě střelil. Dostal mě, a ani jsem si toho nevšimla.

„Sakra." Zasyčela jsem.

„Co? Co se stalo?"" Zakřičel Bucky přes komunikační síť.

„Nic, všechno je naprosto...Ugh!" Přitiskla jsem dlaň na ránu, abych zpomalila krvácení a hlavu opřela o stůl. Zdálo se, že to kouzlo adrenalinu mě pomalu opouštělo a nahrazovala ho palčivá bolest, která mi putovala od boku až do konečků prstů.

„Jsem na cestě!" Oznámil, poté se z druhé strany ozvaly výstřely a údery doprovázené vrčením a naříkáním. Proč jsem jenom nedávala větší pozor? Mentálně jsem se za svou nepozornost a hloupost nakopala. Jak moc jsem si v tu chvíli přála, aby mi na pomoc přiběhl kdokoliv jiný, jen ne on. I Sama bych uvítala s otevřenou náručí. „N-ne. Jsem v pohodě. Nic to není. Jenom škrábnutí." Protestovala jsem a doufala, že ho to zastaví a donutí zůstat tak, kde byl. „Zůstaň se Stevem. Jsem v pohodě." Jakmile jsem uslyšela přibližující se kroky a hlasy, vykoukla jsem a začala střílet na nově příchozí hrozbu.

Bože, tady se to hemží.

Když mi došel zásobník, zanaříkala jsem, odhodila zbraň a rozběhla se k nim a jednoho z nich kopla do břicha. Střelili mě a teď díky tomu Buckyho poslali mým směrem. Nepotřebovala jsem, aby kvůli mé maličkosti a nějakému škrábnutí hned všechno zahodil a rozběhl se mi na pomoc. Byla jsem naštvaná, nejen na sebe, ale i na ně. Jeden proti třem? To není moc fér. Pomyslela jsem si a jednoho z nich odkopla na druhou stranu chodby. Druhý muž mě chytil za vlasy a praštil se mnou o zem. Zasténala jsem a zůstala ležet na zemi. Než mě mohl praštit, před obličejem se mi objevila známá železná ruka. V duchu jsem si oddychla a podepřela se. Když jsem zvedla hlavu a rozhlédla se, všichni tři muži leželi nehybně na zemi. Byla vhodná doba, abych řekla, že jsem to měla pod kontrolou?

„Co si sakra dělala?!" Vydechl a klekl si k mé maličkosti ležící na zemi.

Dobře, tak asi ne.

„No to co vždycky. Však víš...ah!" Vyhrkla jsem, když mi přitlačil na ránu. Zaťala jsem čelist a se slzami v očích se na něho podívala. „Zneškodňovala jsem padouchy." Pokusila jsem se usmát, ale na místo toho se můj výraz proměnil v bolestnou grimasu. „Lilly skočila. Opakuji, Lilly je mimo hru." Řekl Bucky, než mě vyzvedl do vzduchu, jako kdybych vůbec nic nevážila a držel v náruči. Ovinula jsem mu ruku pevně kolem krku, zatímco druhou si tlačila na krvácející ránu.

„Rozumím. Budu čekat v Jetu." Řekla Natasha přes kom-link.

Vzhlédla jsem a zadívala se mu do tváře. Jeho výraz byl neutrální, ale jeho čelist byla semknutá, a jeho řeč těla byla napjatá a všechny svaly měl v křeči. Věděla jsem, že byl naštvaný. V tu chvíli jsem se rozmýšlela, co bylo horší - jestli naštvaný Bucky anebo Tony; a odpovědí bylo... rozhodně Bucky.