NO ONE KNOWS ME

WHAT, ME?!

Můj den je jedno velké peklo, které musím prožívat každý den. Vždy totiž začíná stejně. Musím vstávat přesně v osm kvůli snídani, která chutná jak rok starý smradlavý ponožky. A pak zase do malého pokoje, kde jsem zavřený už šest let mého života. Dnešek je ale vlastně jiný. Přijde sem totiž nějaký pár, který si chce adoptovat jednoho z nás. Oh, abych nezapomněl. Vítejte v Seoulském dětském domově plném nechtěných dětí. Já tu jsem už od svých devíti let. Moji rodiče mi zemřeli při auto nehodě a můj starší bratr neměl na to mě uživit, ale teď je milost pán milionář a na malého brášku si nevzpomene. Nemám mu to za zlé. Kdo by chtěl nulu, jako jsem já? Asi nikdo.

„Jimine!" Slyšel jsem za sebou hlas paní Walterové, která je naše vychovatelka. Otočil jsem se na ní.

„Ano paní Walterová?" Promluvil jsem jemným hlasem. I když mám vztek, tak nechci na nikoho být ošklivý. Není to správné.

„Jak jistě víš, dneska přijde ten pár." Nechápavě jsem na ni zíral. Tak přijdou no a co?

„Aaaa. Je něco špatně?" Zeptal jsem se jí s nadějí v hlase, že si vybrali mě, ale takové štěstí já nikdy mít nebudu, protože jsem troska.

„Oni jsou to totiž dva muži, tak nechci, aby se tu děli nějaké věci vůči nim." Vyvalil jsem na ní své oči. Já jsem tu ten, koho mlátí a smějí se mu, ale určitě budu dělat problémy.

„Nebojte se. Budu se chovat jak nejlépe umím."Věnoval jsem jí jeden svůj falešný úsměv a šel s ostatníma ven čekat. Sedl jsem si venku pod svůj oblíbený strom. Zavřel jsem oči a vnímal ostatní děti společně s přírodou. No, to by ale po mě někdo nesměl hodin docela velký kámen. Sykl jsem bolestí a chytil se za ruku, kam mě trefil.

„Princeznu bolí ruka? Nemůžu za to, že tě ten kámen chtěl." Promluvil nechutným hlasem můj nepřítel Jackson. Nic jsem mu na to neřekl a postavil se. Otočil jsem se k němu zády se záměrem odejít, ale to mi přistál další kámen mezi lopatky. Tenhle byl docela ostrý.

„Jdi už do prdele!" Rozkřikl jsem se na něj. Jackson se na mě povýšeně usmál.

„Donuť mě." Zkřížil ruce na prsou nepřestávaje se usmívat. Nejraději bych mu ten jeho ksicht rozmlátil. Slíbil jsem ale že budu v pohodě, tak budu v pohodě. Dneska se bránit nesmím.

„Na hajzla, jako ty nebudu plýtvat svůj čas." Řekl jsem s menším úsměvem, protože Jackson vypadal nasraně. Otočil jsem se na odchod, ale ten hajzl držet hubu prostě nebude.

„Není divu, že tě ještě nikdo neadoptoval, kdo by chtěl nulu jako si ty?"

„Si tu dýl jak já. A navíc." Otočil jsem se, abych mohl vidět znovu jeho slzy. „Mě se rodiče aspoň nepokusili zbavit, když jsem byl ještě nemluvně." Povím vám. Nejsem rád, když musím být tak moc zlý. Ani u něj mě to netěší, ale zasloužil si to.

„Já alespoň vím že ty svině žijou. Ne jako ti tvoji. " Hrklo ve mě. Ten zmrd si dovolil přilíš. Naštvaným krokem jsem se blížil k Wangovi, když tu jsem za ním uviděl nejstaršího kluka tady v děcáku. Už několikrát mi zrovna on zlomil ruku, takže jsem pomalu couval.

„Jimine, Jimine proč se nepoučíš?" Šel na proti mě. Instinktivně jsem začal couvat a poté utíkat. Slzy se mi drali na povrch. Už to tu nezvládám.

„Jimine!" Ignoroval jsem hlas vychovatelky běžící zamnou. Chci pryč. Běžel jsem tak rychle, že jsem si nevšiml osoby přede mnou. Narazil jsem do hnědovlasého kluka. Podíval jsem se na něj. Chystal se něco říct, ale skočil jsem mu do řeči.

„Pomocte mi!" Bylo první co mě napadlo. Seděl jsem na zemi a stále hypnotizoval toho kluka. Vedle něj byl ještě jeden, který se ke mě sehl.

„Pojď. Vstávej." Řekl krásným medovým hlasem. Natáhl ke mě ruku a usmál se. Ruku jsem bez váhání přijal. Nevím proč, ale ten kluk mi připomínal mou matku. Hned jakmile jsem si na ní vzpomněl jsem ho musel obejmout. Překvapilo mě, že mi to objetí taky vrátil.

„Kookie?" Promluvil hnědovlasý kluk. Kookie nebo jak mu to řekl, jenom pokýval hlavou. Co zo znamená?

„Takže ty budeš asi Jimin, že?" Podíval jsem se do jeho čokoládových očí a kývl.

„Jiminne, pojď s námy." Dodal ten druhý. Oba mě chytili za ruku. Váhal jsem, ale nakonec jsem ty ruce přijal, protože jsem cítil nenávistné pohledy na svá záda. Měl jsem chuť se usmívat. Cítím se s nimi docela dobře. I když je znám jen pár minut.

„Koukám, že jste si už nejspíš vybrali, jaké dítě uděláte šťastné." Najednou mi srdce vynechalo úder. Oni jsou ten pár?! A oni mě chtějí adoptovat?! Notak, Jimine vstávej, tohle je jen sen. Slzy štěstí si našli cestu na povrch. Kookie s hnědovláskem si přede mě klekli.

„Jiminie. Tak mi vždy říkala mamka. Chtěl by si být naším synem?"

ʕ•̫͡•ʕ•̫͡•ʔ•̫͡•ʔ•̫͡•ʕ•̫͡•ʔ•̫͡•ʕ•̫͡•ʕ•̫͡•ʔ•̫͡•ʔ•̫͡•ʕ•̫͡•ʔ•̫͡•ʔ
Annyeong
Omlouvám se! Omlouvám se! Slíbila jsem to dřív já vím, ale byli okolo toho sum problémy. Tady to je, tak si to prosím užijte, jako Vkooka. 😄❤️